Co je u nás nového




2017/02
23

Agnes Blaha: Vojtěch Birnbaum a mladší víděňská škola dějin umění

V roce 1931 publikoval rakouský historik umění Hans Sedlmayr manifest nazvaný „Za silnou vědu o umění“ (Zu einer strengen Kunstwissenschaft), ve kterém podnítil návrat k hodnotovým základům metodologie Aloise Riegla jakožto způsobu zajištění vědeckého pokroku v dějinách umění. Ve stejném roce jeho kolega Otto Pächt založil časopis „Kunstwissenschaftliche Forschungen“ věnovaný mezinárodnímu rozšiřování a podněcování tohoto nového směru výzkumu. V tom kladli důraz na detailní zkoumání uměleckých děl jako jediného opodstatněného počátečního bodu pro jakoukoli analýzu a vehementně odmítali užívání jakýchkoli jiných teoretických systémů. Společně s několika málo dalšími autory přispívajícími do jejich časopisu tímto Sedlmayr a Pächt položili základy pro to, co je dnes nazýváno jako nová či druhá vídeňská škola dějin umění.
Přestože Vojtěch Birnbaum neměl žádné formální spojení s jádrem členů této nové vídeňské školy dějin umění, ani s jejich nově založeným časopisem, měl však částečně podobné osobní vzdělanostní zázemí ve formě svých studií u Aloise Riegla ve Vídni. Navíc je zde nápadná podobnost mezi jeho odvoláváním se na architektonické teorie Heinricha Wölfflina a Aloise Riegla a pokusy jeho vídeňských současníků, aby Rieglova práce byla přijjímán jako standardní východisko pro výzkum v dějinách umění. Ale i přes veškeré podobnosti zůstává jeden zásadní rozdíl: zatímco Sedlmayr a Pächt prohlašovali, že vědomě navazují na práci svého slavného předchůdce, Birnbaum se zdráhal připustit původ svých teorií.
Příčinou mohly být politické okolnosti – Birnbaum, který byl už tak kritizován svými současníky za přílišné „němectví“ se patrně moudře rozhodl nepoutat na sebe více pozornosti otevřeným přihlášením se ke své alma mater. Na druhé straně vědci ve Vídni měli zásadní zájem o upřednostnění rieglovské tradice oproti přístupu jeho rivala Josefa Strzygowského.

Agnes Blaha získala doktorský titul (Ph.D.) z dějin umění na vídeňské univerzitě za práci o výzkumu historiografie o Paulu Cézannovi ve 20. století. Její současné projekty zahrnují výzkum v komunitách a spolupráci s současnými praktikujícími umělci-samonakladateli (financovaný Rakouskou výzkumnou agenturou FWF a zaštítěnou Výzkumným institutem umění a technologií – RIAT). Připravuje také edici o způsobech, jak fotografie určovala vývoj dějin umění během první poloviny 20. století, která bude publikována v Routledge.