Co je u nás nového




2016/09
05

Almanach Secese

Noc kropenatá slípka v kukani tmy
snese jen vejce jediné
bledá skořápka ještě dlouho tam leží
když hladové slunce žloutek vypije

František Halas, Dětská báseň, ze sbírky Sépie

Almanach Secese vydal Stanismav Kostka Neumann roku 1896. Sborník, který tvoří příspěvky šestadvaceti autorů, je doplněn předmluvou vydavatele a doslovem Arnošta Procházky. Že jde o knihu neobyčejnou pozná citlivý čtenář již na pohled. Knížka má pečlivou, křehkou ale velmi živou typografickou úpravu, kompozice stran je vzdušná a jednotlivé výtisky jsou číslované. Z hlediska sběratelství jde dnes o vzácnou bibliofilii.

Literární ambice díla byly velmi vysoké. Původním úmyslem Neumanna bylo zprostředkovat čtenáři poezii ve vší pestrosti moderních směrů závěru 19. století. Sám vydavatel byl ale výsledkem zklamán. Někteří z oslovených básníků zaslali místo textů pouze omluvný dopis - a jiní ani to ne.
Neumannova reakce na neúspěch je velmi otevřená a kritická. Dopisy se rozhodl v almanachu zveřejnit - stejně jako jména autorů, kteří na jeho výzvu nereagovali vůbec. Ale možná i tento koncept sborníku je výjimečný. Sám vydavatel v úvodu v sebeobraně a s přiznanou hořkostí konstatuje nespolupráci části básníků. Je si ale nadále vědom, že právě i v této neúplnosti podává sborník svého druhu svědectví o literání společnosti své doby.

Tato krátká literární odbočka měla vysvětlit, proč a čím je je Almanach secese, který vystavujeme v letos deváté Poličce, výjimečný. Je cenný z hlediska literárního a má i velmi pěknou úpravu. To by však jeho přítomnost v Poličce, věnované knihým autorským a tvorbě, která je jim blízká, nevysvětlovalo. Náš výtisk Almanachu má ale ještě něco navíc.

Vzácnou knihu ze sbírky Archivu výtvarného umění totiž rozhodně nevlastnil žádný bibliofil. Jejím majitelem byl spíše kritický čtenář, který neváhal opatřit stránky četnými poznámkami a postřehy psanými plnícím perem (například na straně 39 k básni Františka Merty cituji: „Vše ovšem opsáno dle francouzských, tou dobou již ve Francii nemoderních vzorů.“ Na straně 40 u jména S. K. Neumanna stojí: „Nyní komunista a přítel surrealismu a všeho nejmodernějšího umění i pa-umění, tehdy však pekelný dekadent, jenž chodil po ulicích v rubáši a pod paží nosil malou rakev s dětskou mrtvolkou. Časy se mění.“ ). A pravděpodobně to byl také rodič nadaného chlapce, který si knihu vybral jako skicák - a vzdobil ji mnoha pestrobarevnými kresbami.
A teprve zde si čtenář může uvědomit a pocítit rozpor a napětí, který zničená - či vyzdobená - kniha ve čtenáři probouzí, a kvůli kterému jsme se rozhodli ji tento měsíc vystavit.

S resignací němou opouštím luh mládí -
lhostejný byv na něm, nechápavý host,
bez illusí, přání… Kráčím v budoucnost…
v severní kraj pustý, vichr mhy kam svádí…

/ J. Al. Koráb, Opouštím mládí

Na straně 35 se Julius Alois Koráb těmito slovy loučí s mládím. Mládí však také sem našlo cestu zpátky. Přivezl jej automobil s řidičem v cylindru, nakreslený dětskou rukou hned vedle. Takových náhod nejdete v knize mnoho. Jsou půvabné a poetické - a přeci, atmosféra veršů je s nimi již dočista jiná. Almanach secese byl malým umělcem nepochybně poničen. Čistá úprava stránek nepočítala s reji vojáčků, rytířů, ponorek či automobilů. Literatury se ale v tomto případě opravdu nikdo neptal. Jedinečnost dětské kresby je právě v bezprostřednosti, ve svobodě, s níž dítě vstupuje do světa okolo sebe a která mu jako jedinému dovolí porušovat bez viny dočista všechny zákazy.

Když Jiří Kolář rozstříhal při tvorbě vlastních koláží originály vzácných grafických listů, vzbuzuje jeho čin otázky. Proč tak učinil? Jakým právem - a bylo to vskutku pro jeho tvorbu nutné? A možná není ani zpátečnické nevidět pro to omluvu. Co ale dospělý zde musí obhájit, zdůvodnit konceptem či přiznat jako záměr, to všechno dítě prostě pomine. Je nevinné a kreslí tak svobodně, že v lehkosti hravě překoná všechny moderní básnické směry. Tato dětská svoboda je svým způsobem také bezohledná a náš racionální svět často hrubě naruší. I to je ale její podmínkou. Můžete dětem v tvorbě bránit - a možná že tak zachráníte další vzácné knihy. Vychováte je vy a čas. Stanou se dospělými a svou nevinost ztratí. Dokud jsou malé, schopné ponořit se cele do vlastního světa pohádek, budou odtud přinášet obrazy a kresby svobodné do té míry, jaké již později při plném vědomí a zdravém rozumu asi nikdy nedosáhnou. Jejich bezohlednost a razance nás dospělé nepřestaně pobuřovat. Ve skrytu duše jim ale ji ale budem závidět.

Ztracenou končinu Šlarafie
kde had hospodáříček v mandelu šelmovství spí
mi vraťte
Zpustlo čihadlo na chytání lelků
potměšile se trousí krhavé stíny
slyš cupot rarášků v pleskotu dešťů
Z dětských hodin poslední chmýří odlétá
zabloudil jsi v letech svých
a zdálky anděl strážný zkormoucen haleká

František Halas, Krev dětství, ze sbírky Sépie