Co je u nás nového




2015/06
04

Anna Pleštilová: K.H. Mácha – Máj, 78 Kč / 100 g a jiné knihy

I když mi, lásko, stále unikáš, / jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě! / Tak jako vodopád: / i když jej stále opouští voda stále táž, / on stále zůstává na tomtéž místě…

Vladimír Holan: I když…

Malování je vždycky tisíc pokusů.

Jan Bauch

 

Na rozdíl od jiných dějinných údobí se dnes kniha nezdá žádnou zvláštností, ani není nedostatkovým zbožím; v tomto dostatku se však podivuhodně nedostatkovým jeví povědomí o jejím nejvlastnějším smyslu, totiž sdělení. Přenést něco – slovem, obrazem… – od jednoho člověka k druhému. Často něco důležitého. Myšlenku.

Člověk by myslel, že bychom mohli trochu myslet na myšlenky; občas pro nějakou zajít třeba do knihovny… no ale ve všem tom shonu, byla by to dobrá služba, upomenout nás třeba v řeznictví – co kdyby tu bylo třebas něco od Jiráska, Flauberta, Máchy… třeba jen deset deka. Nebo kolik se odvážíme.

To ale není myšlenka od Máchy, nýbrž od Anny Pleštilové. K.H. Mácha – Máj, 78 Kč / 100 g je její sdělení, a to rovněž prostřednictvím knihy. Ne slovem nebo obrazem, ale konceptuálním aktem.

Autorskou knihu jako vyjadřovací prostředek volí Anna pro její specifické možnosti. Kniha jakožto fyzický objekt skýtá tvůrci možnost využít jejích vlastností prostoročasové sekvence (Ulises Carrión). Myšlenku v ní lze tedy vyjádřit nejen slovy a obrazy, ale také prostě zacházením s ní, činem.

Autorské knihy jsou častou formou Anniných sdělení (i když v nich právě o knihy nejde) a pracuje v nich ovšem i předešle jmenovanými, běžnějšími prostředky – slovy a obrazy, obojím velmi diferencovaně. Při bravurním zvládnutí různých kresebných technik využívá velmi odlišné styly (srovnejme třeba Ovoce Čok a Mangup-kale), vždy podřízeně účelu, totiž sdělení.

Podstatnější je v její tvorbě ale vědomí, že sdělovat znamená vlastně činit si na druhého nemalý nárok: sdělováním chceme, aby nám věnoval pozornost, vnímal nás – tedy doslova pojímal do sebe. Anna nevtrhne dovnitř se sdělením neotřesitelně hotovým; sdělování je pro ni především sdílení – i druhý na něm má díl svým chápáním, na základě vlastních myšlenek, vzpomínek a představ. Těm nechává dostatek prostoru. Když se zeptá, nechává místo pro odpověď (její odpovědi v knize filosofických hádanek Co je to? jsou přiloženy na zvláštním listu a jsou míněny jen jako návrhy), když vypráví příběh, dělá to tak, aby jej vnímající mohl vyplnit i sebou. Citlivost však neznamená, že mluví tak, aby se nás nedotkla. Naopak. Aby nás zasáhla.

Myšlenku, třeba příběh, lze v knize rozvíjet, rozkládat do dalších směrů, dívat se na ni z více stran a na více stranách. Na všech těch stranách však Anna umožňuje ještě pohled z další strany – nechává místo pro vlastní dořečení vnímajícího, vypráví tak, aby to byl i příběh toho druhého – což je nejlepší způsob vyprávění a současně jádro lidského vypravování vůbec, totiž toho, proč jsou nám příběhy drahé. Vyprávěný příběh ulevuje od jedné bolesti a vyslechnutý od jiné, bolest proměňuje sebe samu.

Tato povýtce lidská kvalita se promítá i v tvarosloví – přisouzení lidských forem horám, kapkám deště nebo klíčům je spíš vciťováním se do nich (co bych prožíval, kdybych byl strom?), než snahou o přisvojení člověkem. Je to ovšem uchopování – a nelze jinak, k ničemu se nemůžeme přiblížit než skrze sebe.

Lidské postavy jsou pak redukovány do svých základních tvarů. A nejen vnějškově, ale i ve svém prožívání, činech a vztazích. Jsou vždycky zraňované nebo zraňující, v úzkosti, samotě, radosti, láskyplné, něžné, klidné. Podléhající a – proto? – nanovo povstávající, tedy přetrvávající. S takovým návratem se setkáváme velmi bezprostředně ve Sbírce motýlů. Leporelo, listovatelné i do délky rozložitelné lineární dějiště pěti příběhů, má také druhou stranu: obrazy příběhu se na ni při monotypovém tisku prokreslují – jen v obrysech, ale znovu – a dávají tak možnost dalšího, nového vypravování, ovšem už v jiných podmínkách. Obrazy jsou stranově obrácené, mizí jejich původní dialog na dvojstraně, osamostatňují se nebo, viděny v opačném směru, tvoří prostě jiný příběh, byť podobný. To, že na rozdíl od závěsného obrazu má v knize obrazová plocha i druhou stranu, vytváří zvlášť příznivé prostředí pro rozvíjení jednoho motivu – drobné změny tvarů, zásadní proměny barev, naprosto nejen těch očima viditelných, ale především barev příběhu, které se fyzickými barvami jen manifestují.

Tato možnost se ovšem neomezuje na leporela nebo knihy. Je to obecná charakteristika tvůrčího díla: umožňuje návrat – popírá Hérakleita – do téže řeky vstupujeme znovu. Ta ovšem není zcela totožná, a především my nejsme titíž, avšak mezi ostatními ději života se tvorba jediná tomu přibližuje.

Tvůrčí dílo, obraz, skladba, kniha slovesná nebo komplexní, jsou prodloužením naší mysli, vnějším prostorem naší hlavy, vytvořeným světem našeho uvažování vytvořeným, abychom se do něj mohli vrátit.

Vnášíme sem – kus po kuse, čáru po čáře, slovo po slovu – to, co toužíme uchopit – pochopit, u čeho tedy potřebujeme prodlít, což vně nelze, přemýšlíme o tom z různých stran a znovu to tvoříme, to dílo už je nejspíš kolikáté, jedno to nemůže všechno pojmout, a je to marná práce, stejně to za život nestihneme, a přece je nám nutná – uchopit svět a sebe, skrze sebe svět, nebo naopak.

Lucie Rohanová