Co je u nás nového




2015/12
03

Autorská kniha jako kniha

Poličkové exponáty tohoto měsíce bych si netroufla označit za autorské knihy ani po třech letech provozu minigalerie, jejímž cílem bylo spíše ohledávat než upevňovat nepevné hranice tohoto žánru.

Na první pohled by ovšem jako autorské knihy mohly být identifikovány – podobné objekty skutečně vznikají a více nebo méně právem se pak považují za umění. Našim knihám k tomu však chybí první předpoklad, totiž intence; ne ani k uměleckosti, jako osobní touha jednotlivce vůbec vytvářet. Vznikly v Sociálně-terapeutické dílně Jeroným při městské knihovně v Lounech v rámci terapeutické práce s lidmi s mentálním postižením či duševním onemocněním. Vlastnosti knihy, které při tomto účelu práce s knihou vystupují do popředí, totiž členění na vnějškově stejné jednotky – strany, možnost manipulace s nimi, a to v pravidelném rytmu (v tomto případě při skládání stran), jejich následnost a souvislost, tyto aspekty, vhodné a jistě ne náhodou zvolené pro terapii duše, byly příčinou volby těchto knih pro závěrečnou výstavu prvního cyklu Poličky/Shelf, protože mi umožňují zamyšlení nad povahou, snad dokonce podstatou knihy jinaké, změněné oproti původní funkci, tak řečené knihy autorské, poté co jsem se mnohokrát setkala s až rozhořčenou námitkou, že to či ono autorská kniha není.

Co tedy autorská kniha je? Je to kniha, kterou její autor vytvořil od A do Z sám – myslí i rukou napsal, nakreslil, svázal a pokud možno si i načerpal papír? Nebo si mohl váchalovsky vyřezat litery? Je to kniha, která existuje v jediném exempláři? Je tedy středověký rukopis autorskou knihou? A ne-li, je pak autorská kniha vázána na dobu vzniku? Jak ji potom vymezit? A jestliže to přece jen může být multiple, tedy do kolika kusů? A není kniha náhodou autorská, i když je nakladatelsky vydána a strojově vyrobena, avšak autorem všeho jejího sdělení, slovního i obrazového, je jediný člověk?

Snažit se vymezit „autorskost“ autorské knihy lze donekonečna. Moje dosud nejlepší poznatky o tomto žánru však spíše než ze zkoumání, co je to, plynuly z otázky, jak je to, jak autorskou knihu vnímáme – a vnímáme ji především jako knihu.

S pojmem kniha si ovšem spojujeme především literární díla – také o jejich vnímání bude třeba se zmínit; předně je ovšem třeba uvést evidentní fakt, že autorská kniha se od knihy jako nosiče literatury zásadně liší především podílem, někdy až stoprocentním, výtvarné složky, která je v ní přítomna zcela jinak, než coby ilustrace – autorská kniha je tedy sama žánrem výtvarné tvorby, podobně jako obraz nebo socha.

Toto vidění není neplatné, není však dostačující – předně pro velkou syntetičnost autorské knihy. Dílem čistě vizuálním bývá zřídka, často pracuje také s textem, a především její text ani obraz nemusí být vlastním sdělením, ale v interakci slouží sdělení jinému – autorská kniha je zhusta výstupem konceptuální tvorby, tedy i vizuální složka je v těchto případech vnímána intelektem, nikoli perceptuálně.

Přitom však platí, že budeme-li někomu popisovat Kosuthovu Jednu a tři židle, nedostaví se u něj ten prožitek vlastního pochopení, ten aha-efekt, jako když ji sám poprvé spatří. Neboli i ikona konceptualismu je poněkud perceptuální. A naopak třeba impresionistický obraz, není-li odbyt jen povzdechem, dojatým či povýšeným, nýbrž podroben úvaze (například o tom, jak impresionismus posunul malířství od věcí jako takových k jevovému světu), tehdy se nám i tento obraz otevře mnohem podstatněji.

Vidíme tedy, že v autorské knize jako i v jiných vizuálních žánrech, jde pod slupkou materiálu a tvůrčích postupů o jádro myšlenky.

Myšlenky vyjádřené vizuálně si velmi cenil malíř – který byl kupodivu především básníkem – Henri Michaux:

 

Myšlenky jsou vždy ztotožňovány se

slovy, jako by slova byla jediným

výrazovým prostředkem. Leč právě ona

jsou nejméně dokonalá. Gesta, mimický

výraz, zvuky, linie, barvy jsou původní,

ryzí a přímé možnosti výrazu.1

 

To řekl v knize Passages publikované roku 1950. Ve stejné době, na přelomu 40. a 50. let, myslitel zcela jiného rodu Ernst Robert Curtius ve svém velkém díle Evropská literatura a latinský středověk, jehož cílem bylo velikou syntézou vyzvednout evropskou kulturu z trosek 2. světové války, vyslovuje myšlenku zcela opačnou, totiž že literatura je nositelem myšlenek, a výtvarné umění nikoli.2

Zdůvodňoval to mimo jiné tím, že kdyby ze světa zmizely všechny exempláře Platónova díla, nebylo by možno jej rekonstruovat z řeckého sochařství. K dokonalému obrazu různosti podstat slovesného a vizuálního umění zbývá úvahu obrátit a dodat, že by sotva bylo lze rekonstruovat celý korpus řeckého antického sochařství podle Platóna.

Dnes kacířsky znějící výrok o výtvarném umění nemusel být u Curtia podmíněn jen dobou, kdy se o myšlení obrazem ještě běžně neuvažovalo. Curtius byl lingvista. Řekl, že čím je matematika pro exaktní vědy, tím je lingvistika pro obory humanitní, a toto vidění vypovídá i o jeho pohledu na myšlení. Jedna z nejobecnějších věcí, jež lze říct o jazyce, je, že je to průběhová entita. Průběhovost se pak jeví také jako zásadní vlastnost myšlenek vyjádřených slovy – takovou zkušenost děláme nejen v řeči, plynoucí v čase, ale i při čtení – můžeme něco rychle prolistovat, přeskočit, vrátit se – vždy je to pohyb; běžně také říkáme hudební myšlenka, protože hudba je zcela průběhový žánr.

Naopak výtvarné dílo je statické a takové je i jeho vnímání. Pohledem pojímáme celý předmět naráz. Můžeme se ovšem přiblížit k detailu nebo změnit úhel, není to ale pohyb – průběh. I když se na obraz díváme velmi dlouho, není to průběh v čase.

Představivši tyto dva antitetické přístupy k myšlení, Michauxův a Curtiův, pokusím se pohříchu o syntézu, totiž úvahou o konkrétní podobě procesu vnímání knihy.

Vyjdeme-li od obrazového obsahu autorské knihy, hned když se pokusíme ji předvést na výstavě, uvědomíme si její zásadní odlišnost od obrazu závěsného: narazíme na to, že kniha je povýtce trojrozměrná. Srovnejme ji proto raději se sochou, byť se to jeví nesmyslné už na první pohled. Pro věc vnímání nicméně poslouží, uvědomíme-li si proč.

 

Ťukám na dveře kamene.

To jdu já, vpusť mě.

Chci vstoupit dovnitř k tobě,

porozhlédnout se, nadechnout se tě.“

 

Odejdi,“ praví kámen.

Jsem uzavřený na sto západů.“3

 

1 Citováno in: Jan M. Tomeš: Slovo a tvar, Torst, Praha 2003, s.626

2 Ernst Robert Curtius: Evropská literatura a latinský středověk, přel. Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Irena Zachová, Triáda, Praha 1998, s. 25-26

3 Wisława Szymborska: Rozmluva s kamenem, Sůl, česky in: Konec a počátek, přel. Vlasta Dvořáčková, Mladá fronta, Praha 1997, s.35-37

Tak začíná básnická rozmluva mezi kamenem a Wisławou Szymborskou, v níž je z mnoha hledisek rozebrána otázka, zda je člověk uzpůsoben a oprávněn vstupovat do kamene; po deseti slokách končí unaveným výrokem kamene: „Nemám dveře.“

Kdyby byl na místě básnířky mineralog nebo výrobce pěstních klínů, prosadili by svou a dovnitř by se nějak dostali, byla by to však cesta jinému kameni, než o který tu jde, a sochu by ani mineralog nerozřezával. Jinými slovy lze říct, že vizuální myšlenku sochy čteme z jejího povrchu.

U knihy, ač rovněž trojrozměrné, je to docela jinak. S knihou jako nosičem literárního díla jsme to, snad neuvědoměle, všichni zažili: přijde nám do ruky kniha poesie, otevřeme ji a čteme překrásnou báseň, otočíme stránku a další, otevřeme jinde, celou dobu to vlastně chceme zavřít a začít číst slušně od začátku, jenomže listujeme dál, zakládáme si ty básně prsty a najednou nám všech deset nestačí – najednou tu stojíme bezmocní, vězíce doslova fyzicky uvnitř poesie – uvnitř knihy.

Do knihy doslova vstupujeme. A taktéž do knihy autorské. Je to trojrozměrné, různou měrou vizuální dílo, do nějž vcházíme dovnitř.

Myslím proto, že knihu lze s prospěchem přirovnat k architektuře. Co mají společného, je nám u architektury opět běžně samozřejmé, u knihy možná stojí za připomenutí.

Předně je to různost složek. Tak jako se náš dům skládá z cihel, světla a vědomí, že se máme kam vracet, myšlenky, z nichž především sestává kniha, nelze v posledku oddělit od písma, jež vede oko po stránce, nebo formátu, který umožňuje knihu pohodlně číst či studovat. Pakliže se pokusíme číst knihu poesie v elektronické čtečce, vyústí to možná v podivný pocit, pokusíme-li se v ní číst například Curtiovo veledílo o sedmi stech stranách většího formátu, vyústí to ve vyhození čtečky oknem při jedenáctém rolování na poznámku pod čarou. Spisovatel, jak řekl známý myslitel o povaze knihy Ulises Carrión, píše texty, nikoli knihy.

Kniha se nachází na vyšší rovině dokonce i než myšlenka, a to nikoli mnohostí myšlenek v ní obsažených, ale proto, že nám umožňuje tyto myšlenky zažít v tomto, tedy hmotném světě.

I složky jedné kategorie – v budově jednotlivé místnosti, v knize jednotlivé části textu – se různí svým účelem, hlavní text, poznámky a rejstřík se liší jako kuchyně, sklep a schodiště.

Různý účel má také různé uspořádání menších složek. Každý dům má okna, ale u budov z doby, kdy architektura byla ještě architekturou, si lze domyslet, co je pevnost a co nemocnice a kde je v ní operační sál. Právě tak v knihách často bývají slova – a pouhým jejich rozmístěním na stránce poznáme v každém jazyce našeho kulturního okruhu knihu prózy a knihu poesie.

A tak jako máme prostě před očima vzdálenost do konce chodby, čteme-li fyzickou knihu, je nám přirozeně, prostě pohmatem zřejmé, kolik ještě zbývá pro chycení vraha.

Tyto detaily demonstrují i další společný rys knih a budov – oběma se pohybujeme. Specifikem pohybu textovou, slovesnou knihou je četba po řádcích – už pár tisíc let nepíšeme a nečteme bustrofedon, „jako když se oře s volem“, kyvadlovitě, ale na konci každého řádku přetrhneme posloupnost slov a sestoupíme na další – aniž se nám však přetrhne myšlenka. Tento přetržitý/nepřetržitý průběh jsme si zažili, když nás poprvé knihou nesl příběh. Knihou, nepochybně pak textovou, tedy prochází linie.

Existují ovšem umělecké experimenty s jejím narušováním, například paralineární, plošné členění kapitol v knize Itala Calvina Neviditelná města – podobně jako v architektuře existují pokusy narušit vodorovnou plochu do svislého rozměru, jak to svým Raumplanem udělal Adolf Loos. Ale tak jako jsou v raumplanovém domě místnosti nakonec nějak

prostorově stabilní, jedním způsobem uspořádané, i Calvino je jen jedním způsobem vytištěn (a nejčastěji i přečten).

Linearita tedy, byť ne absolutní, patří ke knize. Je také významným tropem evropského literárního vyjadřování, je tak běžnou představou, tak dobře pochopitelnou, že skrze srovnání s ní bývá představována povaha např. paměti či světa v geografickém smyslu, tedy skutečností na první pohled přirozenějších. Především je pak kniha metaforou života. Už do biblických dob, poeticky to pak vyjadřuje starořecký básník Meleagros, když uzavírá svůj život a své dílo slovy ke svému příteli:

 

Že svitek odtočen je na poslední kraj,

ti oznamuje toto spletité znamení;1

stejně tak já jsem dospěl na konec knihy

a věrně bdím nad popsanými listy.2

 

Podobně jako život je tedy kniha průběhová, ne bezvýjimečně lineární, sekvenční. Podobně jako do budovy do ní lze vstoupit. Jak řekl Ulises Carrión, kniha je sekvencí prostorů.

Zobecněno: kniha je prostor.

Než přikročíme ke knize coby prostoru vnímání, všimněme si krátce prostoru, v němž je vnímána.

Jde opět o nezanedbatelně fyzický zážitek. Ověřili jsme si, že myšlenku sochy čteme z jejího povrchu. Když si sochu prohlížíme, postupně ji obejdeme v kruhu, máme-li tu možnost, obkroužíme v kouli, podíváme se z podhledu i nadhledu. Naše vnímání se děje v poměrně rozlehlém okrouhlém prostoru mezi námi a sochou.

Fyzický prostor vnímání knihy je znatelně menší, intimnější, je to však prostor intenzivního dění, jak můžeme vidět, zaměříme-li se na oblast zlatého řezu na obraze Vzpomínka od Václava Bartovského. Děje se to doslova v našem náručí.

Ale zatímco socha je konvexní a v prostoru mezi ní a námi se děje to hlavní, kniha, jak ukázáno, je konkávní – to klíčové se děje v prostoru uvnitř, v prostoru, který, chápáno zvenčí, neexistuje. Ne že ho nevidíme, jako zvenku nevidíme místnosti uvnitř domu, ale vskutku není. Mezi zavřenými stránkami doslova, fyzicky, není nic. Otevření knihy má tedy blízko k zázraku, protože od té chvíle něco je.

S jakým prostorem se tedy setkáváme uvnitř knihy.

Základní jednotkou prostorové organizace je strana, resp. dokud uvažujeme v ploše, dvoustrana. Tuto dvojklanost si v textových knihách uvědomujeme například tím, že si pamatujeme, že jsme něco četli třeba vpravo nahoře. Kniha, jejíž sdělení je vizuální, se s tímto faktem musí aktivně výtvarně vyrovnat, ať už tak, že jej jako dialog zapojí do kompozice, nebo se ho pokusí ignorovat.

Stránka je také základem trojrozměrnosti. Sama má dvě strany a s oběma postupně vstupujeme do kontaktu, což je velký rozdíl oproti závěsnému obrazu. Na prostor za jeho povrchem mysleli např. Lucio Fontana či Dalibor Chatrný, s tímto prostorem se však ve skutečnosti nikdy nesetkáme, jednak obvykle nemáme možnost obraz otočit, jednak se jedná spíš o myšlenkové upozornění na hloubku světa, obraz sám zůstává plochou, osa x a osa y. V knize se osa y stává osou otáčení a osa x se mění v osu z. Obsah druhé strany a prostor, v němž se proměna odehraje, jsou omezené, nicméně velmi konkrétně zažité. Což opět nelze ve čtečce – aniž zde mají být odsouzeny čtečky, jde o to všimnout si, že při fyzickém

1 Míní se arabeska ukončující text.

2 Citováno in: Ernst Robert Curtius: Evropská literatura a latinský středověk, přel. Jiří Pelán, Jiří Stromšík a Irena Zachová, Triáda, Praha 1998, s. 331

E. R. Curtiovi vděčím též za celé komplexní upozornění na tropos knihy.

zacházení s knihou zakoušíme poměrně základní zážitky prostorovosti světa, které virtuální, byť jinak prakticky užitečná pomůcka nemůže nahradit.

Otočení stránky nám také dává zásadně pocítit rozdíl mezi slovesnou a vizuální myšlenkou. Slovesná, tedy průběhová myšlenka běží nepřerušeně, tak jako přes konec řádku, i přes hranu stránky. Vizuální myšlenka z principu nikoli. Ten rozdíl se zřetelně vyjevuje právě v knize: ač byla vymyšlena pro průběh, vizuální, statickou myšlenku je přece s to nést.

Dospěli jsme tedy k nejvnitřnějšímu prostoru knihy, prostoru myšlenkovému. Zůstává na povrchu stran a je to nehmotná, tím ne méně skutečná protihloubka mysli otevřená mysli naší:

 

Je místo ve mně, víc, je prostor

pro nářek váš a pro rouhání

a také pro radost… Ne, nic vám nezabrání

vstoupiti tam při svitu slunečním

a teprv ne, když hourá bouře…

Zde plakat můžete i proklínati

a, nejblíž tajemství, i smáti se, ba smáti –

a nic vám nezabrání zase odejít.

Jsem tady, vy jen přecházíte…1

 

Rozhodneme-li se tuto mnoha způsoby vyložitelnou Holanovu báseň vztáhnout na knihu, poví nám to i něco o její povaze v čase mimo naši četbu a ovšem i o nás čtoucích.

R. M. Rilke je explicitnější, v básni s názvem Čtenář říká: Kdo zná ho? Pohleďte mu do očí, / jak odplouvají do jiného bytí2 Zabereme-li se do knihy, skutečně jako bychom svou myslí přepadali do jiného světa. Když si Baudelaire ve známé básni v próze naříká, že tento život je chorobinec, v kterém každý chovanec je posedlý touhou vyměnit si lůžko,3 a postupně navrhuje své duši, že odjedou do Lisabonu, Rotterdamu, Batávie, Toruně a na Severní pól, duše ten výčet přeruší slavným výkřikem Kamkoli! Jen když to bude mimo tento svět! A je to možná obraz toho, co říkají i naše duše, když skrze naše oči a těla přepadávají do knihy. Není to ústup k něčemu menšímu, neboť, jak říká opět Rilke, tady i tam je země bez hranic.4

Je-li to země, je to tedy konkrétní prostor – kniha není jakási abstraktní exosféra, kam se četbou nějak vytrácíme, ale zcela konkrétní prostor, totiž prostředí. Pokládám za důležité explicitně objasnit, proč touha čtenářské duše mimo tento svět není nějakým únikem, jejž by v ní mohl vidět nějaký stoupenec pozitivního přístupu k životu.

Ve světě knihy se dějí dvě věci, jež ho staví naroveň světu vně: vnímání a vytváření.

Promysleli jsme už poněkud proces vnímání. Vlastnosti procesu vytváření lze vztáhnout na každé tvůrčí dílo, u knihy, totiž prostoru, pak budou obzvlášť patrné.

Je to vnější prostor naší mysli, kam můžeme vnést věci světa, které toužíme uchopit a pochopit. Umístit tak, abychom je vyňali z chaosu a zasadili do řádu svého života, který tam vytváříme. Vytváření, každé, je jediný děj života, který se aspoň v nějakém ohledu vymyká Hérakleitově řece: jen při něm lze aspoň víceméně udělat něco znovu, jen při něm se lze vracet aspoň přibližně k téže věci. Patrně proto je pro nás tak důležité.

Tvoří-li někdo, kdo je spíše výtvarník, v komplexním, různorodém prostoru, jímž je kniha, nazve se to autorská kniha.

Kniha, sekvence prostorů, průběhové prostředí umožňuje stanutí.

1 Vladimír Holan: Můžete, Na sotnách, Československý spisovatel, Praha 1968, s. 12

2 Rainer Maria Rilke: Čtenář, Nové básně, česky in: Lodice času, přel. Jindřich Pokorný, Odeon 1966, s. 159

3 Charles Baudelaire: Anywhere out of the world, Malé básně v próze, přel. Jaroslav Fořt, Odeon 1979, s. 153

4 Rainer Maria Rilke: Ten, který čte, Kniha obrazů, česky in: Lodice času, přel. Jindřich Pokorný, Odeon 1966, s. 116

Kniha, konkávní entita, je současně navenek konvexní předmět, jímž vstupujeme do prostoru světa, věc, která tu předtím nebyla a my ji vytvořili, chtíce se, vědomě, či nevědomě, tvořením přiblížit stvoření, nebo, řečeno bezpříznakově a možná i příměji, dotknout se bytí.

Dante říká v Ráji o pohledu do věčného světla:

 

Zřel jsem jak v hloubi jeho proplétá se

v jediné knize lásky, po vesmíru

co rozptýleno v arších volných zdá se1

 

Kniha je prostor, který rovnomocně umožňuje vnímání myšlenky slovesné i vizuální, dynamické i statické, je to prostor pohybu, prostor stanutí a prostor vytváření. Jediným veršem, čtyřmi slovy to vyjádřil Václav Jamek:

 

Naplnit stavbu knihy zpěvem2

 

Lucie Rohanová

1 Dante Alighieri: Ráj, zpěv 33., 85nn, Božská komedie, přel. O. F. Babler, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958, s.552

2 Václav Jamek: Ještě jedna potměšilost…, Surový stav, Český spisovatel, Praha 1995, s. 106-109