Co je u nás nového




2016/01
04

Eva Maceková: Skicáky

Krám je vyjedený – k dostání jsou jen zbytky. Drobky a skvrny po omáčce, pár stopek

suchý kus okurky, soustíčko sýra. Právě tak k probuzení hladu. Ani nic, ani dost.

Jeden ze skicáků v Poličce Evy Macekové je vyjedenou hostinou. Talíře na stránkách čekají na

servírku. Bylo to dobré? A nebo to nebylo k jídlu? Kdo tu večeřel či snídal?

Tvorba Evy Macekové zahrnuje mnohé. Její malba, ilustrace, oděvy a objekty vznikají po nocích.

Přichází ze tmy. Bizarní, fantastické, úzkostné či nasazující si naivistickou masku končí v Evině

světě špatně anebo ještě hůře – nijak. Přesto je její brutalita někdy téměř něžná. Protože důvěrně

známá.

Bloudění postaviček z komiksů je provázeno marností a trapnem, krátká dramata a malé smrti

plují v duze, apokalypsy jsou bizarní a hrdinové jejich příběhů naivní, s velkýma důvěřivýma očima.

Polička Archivu výtvarného umění představuje jen malou část Eviny tvorby. Ve skicácích zde nabízí

pohled za čistou, dokončenou ilustraci a paralelně také prezentuje dvě knihy – sbírky, které

autorka vytvořila ještě za studií ilustrace na pražské UMPRUM.

Konceptem skicáku je obyčejně záznam. Skica smí být nezávazná, svobodná, definitivní tvar

hledající, myšlenku teprve formující a formulující. Slovo skica pochází z italského schizzare – tedy

nahodit, švihnout. A jak praví slovník, snad se opírá také o latinské schedium, jež označuje spatra

řečenou myšlenku.

Nezřídka skicák prozrazuje zdroje, inspiraci, zachycuje průběh tvorby v letu stran. Také prostor

knihy je průběhový, listování jí probíhá v čase. Skicák je obrazový deník konečného díla, jeho

konceptu. A Evina stylizace se zde mění – jako by byla jazykem, který autorka hledá. Skicák

umožňuje nahlédnout příčiny toho jazyka, pomáhá porozumět mu.

Eviny skicáky jsou divoké a nesourodé. Možná však prozrazují původ myšlenky a vypovídají o jejích

motivech více nežli čisté, dokončené ilustrace. V tištěných publikacích se punková Eva mění

v profesionálku. Skicáky se jednotné stylizaci vymykají, jsou směsí mnoha různých, nejednotné a

vrstevnaté ve způsobech vnímání a vyjádření.

Manipulovaný skicák a transformovaný deník jsou jedněmi z mnoha podob autorské knihy. Eva

Maceková zachycuje svými akvarely vyjedených talířů holou skutečnost. Podobně jako Ed Ruscha

jen vyjímá a sbírá. Druhý sešit v bravurní kresbě dokumentuje sbírku fotografických aktů. Oba tyto

skicáky jsou nedokončené. Jako jedny z mála neobsahují příběhy, pády. Jsou lyrické. I taková umí

být Eva Maceková.

Anna Pleštilová