Co je u nás nového




2015/11
02

Jana Skalická: Souborná výstava

Abych se aspoň trochu utěšila, / rozhodla jsem se, že dříve nežli vzlétnu, / povzdechnu z hloubi duše. // Aby tu po mně zbylo něco nahlas.

Jan Skácel: Dopis (Smuténka)

Jana Skalická (1957 – 2015) byla introvertní bytost; podle vzpomínek svých blízkých o své práci mnoho nehovořila a nečetné články o jejích výstavách citují převážně její slova týkající se specifik práce s jejím sochařským materiálem – igelitem. Nic není dovysvětleno, a nebude. Tím spíše je třeba se důkladně dívat, totiž uvědomovat si, co je vidět.

Jana Skalická se původně zabývala textilní tvorbou, tedy pracovala s materiálem s konotací omezeného určení a tradice. Igelit v sobě naopak nese příznak lacinosti, nízkosti, neestetičnosti. Což také souvisí s dobou vzniku prvních igelitových prací, jíž je počátek 80. let, normalizační situace, v níž příklon k chudému, opovrhovanému materiálu byl mimo jiné výrazem nezávislosti na schválené představě toho, co je tvorbou a dílem, projevem autenticity.

Podstatnější je vak vnitřní rozdíl: textil i igelit jsou oba plošné materiály, avšak zatímco textil je v zásadě prostupný a neprůhledný, igelit právě naopak. Právě průhlednost se začíná prosazovat už v raných pracích s řídkou a dále „ředěnou“ textilní plochou, zdůrazňuje kontrast v dílech kombinujících oba materiály, a u čistě igelitových prací je světlo už zcela zásadním, neoddělitelným činitelem. Jemná gradace světla je umožněna snadným vrstvením a spojováním igelitových folií. Tato snadnost však také otvírá svobodu rozvíjet dílo dál mimo formát původní textilní osnovy – igelitové plochy lze napojovat jakkoli daleko a v libovolném směru. To ale především znamená: také do třetího rozměru. Igelit umožnil Janě Skalické tvořit z plošného materiálu prostorová díla.

Jak tedy vypadají její igelitové objekty, co je vidět? Zavěšené plochy ke konci 80. let přecházejí v konstrukce s kovovou oporou, na niž se igelit napíná; předměty stojí, leží, řadí se jeden za druhý, klenou se. Ty věci málokdy něco přímo připomínají (jen občas evokuje určitější představu název) – jsou abstraktní.

Abstraktní neznamená však odtažitě chladné, nýbrž obecné.

A je to vzácná a šťastná schopnost tvůrce, být s to své úvahy zobecnit – mohou pak být konkretizovány pro každý život.

Předmětům Jany Skalické tedy většinou nelze přiřadit určitý obsah, nacházejí se však v prostoru a ten umožňuje, aby bylo porozuměno jejich smyslu.

Tato možnost je nám totiž už předem dána – samotným naším fyzickým bytím, zkušenostmi našeho těla, jež jsou způsobem uchopování prostoru, tedy pronikání k světu a věcem. Naše tělo má v prostoru danou orientaci a právě tak v určité orientaci vnímá i ostatní předměty, orientace je naplňuje významem, díky ní mohou být rozpoznány, díky ní jsou to právě ony.

Rozpoznány a pochopeny však mohou být nejen konkrétní věci. Právě tak abstraktní objekty, jako ty Jany Skalické, mají svou orientaci, jež právě tak nese smysl. Je to ovšem smysl obecný.

Ne méně je však smysl abstrakt rozlišný.

Chápeme přirozeně smysl kontrastu světla a tmy a nabízejí se nám i všechny jeho obrazné významy; v pravidelné sekvenci rozeznáváme rytmus plynutí, jenž je nám znám z vlastního pohybu životem; pochopujeme, jak věci rostou jedna z druhé a jedna k druhé vedou; dává nám smysl, co je nahoře, co dole, co stojí, a co leží – co obstálo, a co je poraženo; co provždy míří vzhůru; vnímáme naději i pád doplňující se navzájem v oblouku, ať už se klene vzhůru, nebo se prohýbá pod tíží.

A ještě něco lze ze soch Jany Skalické mimovědomě, opět doslova fyzicky vyrozumět – radost z tohoto hmotného vytváření, tedy uchopování, tedy poznávání skrze tento svět.

Toto obsáhlé, přitom sevřené dílo už není. Neexistuje jediná socha Jany Skalické. Igelit nehezky stárne, ztrácí vlastnosti, které se podílely na jeho působivosti – matní, chytá prach, nehledě na to, že rozměrné objekty jsou obtížně skladné, natož skladovatelné. Autorka s tím počítala už při jejich vzniku, hotová díla po výstavě často sama likvidovala. V tom má její práce rysy interpretačního umění, které zaniká s interpretem. Jana Skalická svými sochami interpretovala prostor, tedy soubor daností (lidského) světa.

Souhrnnou výstavu sochařčina díla je přesto možné uspořádat, dokonce se to přímo nabízí na místě, jakým je Polička/Shelf. V celém průběhu své tvorby a zvlášť na konci života, kdy už netvořila, Jana Skalická pečlivě uchovávala fotografie svých děl a ukládala je postupně do tří velkých alb. Se sochami se tedy setkáváme v prostoru knihy. V něm je ale všechno jiné – místo trojrozměrných, světlo odrážejících objektů v životní a nadživotní velikosti člověka jsou tu ploché kartičky v řádu centimetrů, jediný úhel pohledu místo všech – původní prostor, který umožňoval sochy vnímat a pochopit, je jim odňat. Přesto fungují. Procházení knihou, sekvencí prostorů, nás – stejně fyzicky, jako vnímáme ve velkém prostoru – upomene ještě na druhý rozměr onoho souboru daností světa, který je ve výtvarném, tedy primárně statickém díle, a zvláště pak v jednotlivém objektu, mnohdy zapomínán, přesto přítomen – na čas, který je druhou stranou prostoru.

Lucie Rohanová