Co je u nás nového




2015/10
05

Jaroslav Alt: Posledních sedm slov / Drobná zranění

Tvary, jež v podoby nové se změnily, opěvat touží / nadšený duch.

Ovidius: Proměny (přel. Ferdinand Stiebitz)

 

Jaroslav Alt je malíř stanutí. Malíř toho, co tu bude, i až pominou zájmy a boje tohoto desetiletí, století. Maluje keře, kočky, dlaždice, vodu, žízeň.

Jako malíř krajiny nezachycuje tu, jíž se pohybujeme a která se tak sama stává dynamickou, ale tu, která se k nám nehybně přiblíží. Totiž byla tu už, ale my pojednou shledáme i sebe v ní.

Maluje to, k čemu se musíme nějak postavit.

V případě přírody je to uvědomění si nejzákladnějších podmínek našeho života, toho, bez čeho bychom tu nebyli. Prostě fyzicky – musíme jíst, pít, dýchat. Nejde však především o to; představte si do důsledků, že byste nikdy neměli vidět obzor.

Maluje také bolest, smrt, prázdnotu, naději, strach, sdílení, očekávání uložené prostě v podstatě lidské existence.

Obě tyto oblasti jsou uchopovány i všemi náboženskými systémy, jež dále spoluvytvářejí to, bez čeho bychom tu nebyli jako lidé – civilizaci, kulturu.

Chápání křesťanské, jež působí v tvorbě Jaroslava Alta a je bezprostředním východiskem některých jeho prací, jako Sedm posledních slov, je to, bez něhož bychom tu nebyli jako konkrétní lidé. Ať už se k němu explicitně hlásíme, či s ním nesouhlasíme, žijeme v jeho kontextu, jsme jím ovlivněni, podmíněni.

Sedmero výroků božího syna vystaveného v blízkosti smrti krajní trýzni artikuluje to, co v třeba ne tak mezních situacích prožívají i ostatní boží děti. Obvyklý výklad zdůrazňuje, že Kristus, též božské podstaty, přijal lidský osud: všemožnou ohraničenost, až po tu poslední. Existuje však i hledisko, z nějž lze nahlédnout také náš život jako přijetí údělu Kristova. Je to tehdy, když jej přijmeme vědomě. Tehdy přestaneme být životem vlečeni a ocitáme se na cestě možnosti vyrovnat se s ním – nejen přijmout smrt, jež vyniká z Kristova osudu, ale především to, co jí předchází. Nějak – potenciálně dobře – se k tomu postavit.

Cyklus Posledních sedm slov (a jeho komplement Drobná zranění, ztvárňující ne tak kritické, ale stejně nevyhnutelné životní situace) představuje výjevy z tohoto lidského osudu. Například:

Žízním se nám dává v obrazu velké touhy a velké prázdnoty na Zemi.

Naráz, tak jako trojstrannost trojúhelníka, nahlížíme situaci společenství, péče o blízké, když Ježíš zůstavuje Jana a Marii sobě navzájem (Ženo, hle, tvůj syn! Hle, matka tvá!).

Vidíme-li, že body – kondenzované, úplné možnosti všech směrů – jsou pravidelně rozmístěny, smíme tušit, že Dokonáno není do nicoty, ale k řádu, ke smyslu.

Tyto příklady jsou samozřejmě jen možnými výklady, spíše jen uhadováním způsobu, přechodu memu ze slovesné do vizuální oblasti. Podstatnější než jakékoli konkrétum je však sám fakt této proměny. Je to proměna samotného principu vyjadřování.

Posledních sedm slov Krista na kříži bylo zpracováno i hudebně; toto uchopení je původní formě bližší, protože řeč, i čtená, stejně jako hudba probíhají v čase, jsou pohybem. Obraz je ale uchopení pohledem, to jest najednou. Může se to udát v dlouhém čase, nebo přijít v okamžiku, je to však chvíle stanutí.

V autorské knize Jaroslava Alta, která obsahuje jak reprodukce kreseb, maleb a objektů, tak výchozí slova Písma a autorovy komentáře (od básnických po od tématu odvinutou teoretickou úvahu o povaze zobrazování), jsme přímo svědky oné proměny. Kniha, médium primárně průběhové, tj. stejného charakteru jako text, jehož bývá především nositelkou, rovnomocně umožňuje též stanutí. Daleko podstatnější je ale jiná možnost, kterou nám dává: dozvědět se něco o principech obrazového myšlení a vyjadřování vůbec – i když myšlenka nemá slovesný protějšek.

Lucie Rohanová