Co je u nás nového




2016/07
11

Jindřich Novák: V menším průměru

Polička je rozměrem nevelký prostor, v němž vám předkládáme knihy - neknihy. Díla, která do obyčejných polic často nezapadnou. Nevejdou se. A to nikoli pouhým rozměrem.

Pět tlustých svazků Jindřicha Nováka (1923 – 2011) nezapadá ani do knihovny, ani do díla svého autora. Červencová Polička představuje svazky vzniklé z makulatur pozvánek, jejichž rubové stránky pokreslil autor pomocí Inspira – neboli spirografu. Tento nástroj umožňuje vytvářet velký, nikoli však neomezený počet efektních tvarů podobných květině či mandale. Ve chvíli, kdy se hra oblíbená dětmi a jejich rodiči dostává do rukou Jindřiha Nováka, jdou ale žerty stranou. Pět svazků zde sestává výhradně z nespočtu mechanicky vytvořených a pedantsky očíslovaných obrazců. A čtenářovo okouzení tak brzy střídá zneklidnění.

Žert brzy pomíjí, je dílem okamžiku – provázen lehkostí, nezřídka bez sdělení. Knihy Jindřicha Nováka jsou ale vázány masivními knihařskými šrouby. A tucty kreseb v nich nesou označené kódy. Číslicemi, které odkazují k použité kombinaci nástrojů a činí z celku jakousi encyklopedii ornamentů, jejichž tvary jsou předem určené. Ne umělcem, ale výrobcem hračky.

Koncept knih je tak zdánlivě prostý. Ruce umělce jsou vedeny nástrojem a rytmus kresby je zcela mechanický. Opakující se pohyb rukou připomíná mantru a vzniklé obrazce pak mandaly. Umělecká svoboda je však na nástroji nezávislá. Mechanicky vznikající, systematicky řazené a dost možná bez ambicí vytvářené kresby v knihách jsou v celku Novákova díla více volné nežli mnoho volných, adjustovaných grafik a kreseb. Vznikají přímo v kontrastu k nim. V protikladu k tvorbě užité – plakátům, balicím papírům či obalům – a k mnoha ex libris, novoročenkám a hlubotiskům, jejichž motivy autorovu tvorbu více charakterizují, ale které mu prostě k vyjádření nestačily. Známější tvář Jindřicha Nováka je zde opomenuta a potlačena dětskou hrou.

Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat / Kazatel 3:5

Je přirozené stavět. Budovat vlastní, virtuální realitu. Sevřenou, jistou, sebe si vědomou. A je pak čas zas tuto realitu bořit. Vědomou pochybností nebo hrou, prostou zvědavostí a tvořivostí. Čas odbíhat a nahlížet ji zvenčí, narušovat, přetvářet a modelovat.

Možná že v rytmu automatické kresby Jindřich Novák odpočíval. A nebo naopak – chceme-li důsledné, mechanické kresby propisovací tužkou přirovnat k experimentální poezii 70. let. Jsou podobně racionální jako básně řízené vzorcem, později generované počítači. Jen síla slova, znaku, je zde nahrazena silou tahu, tlakem tužky. Vždyť Jindřich Novák přese všechno kreslí rukou. Tisíckrát krouží květ za květem a knihu po knize. Jeho důsledné a vytrvalé konání není bezcitné. Je tvorbou pro sebe. Zůstává stranou a němé, nevystaveno a nevysvětleno. Lze jej číst bez obsahu – a lze v něm obsah vyčíst. Lze jej chápat jako projev mánie – neméně ale podobá se Kolářovým Básním ticha. A přeci stojí v Novákově díle bez kontextu...

Anna Pleštilová