Co je u nás nového




2016/05
02

Kateřina Černá: Z láhve vylovil okurku

Pane, pane,

ještě košík,

ještě jeden košíček,

ten malovaný,

s uchem,

jsou tam mé…

(šeptá mu do ucha co)

a mé…

(šeptá mu do ucha co)

a mé…

(šeptá mu do ucha co)

Pane!

/ Vítězslav Nezval, Manon Lescaut

Kateřina Černá (1937 v Praze) vystudovala ateliér Karla Součka na AVU. Její obrazy, loutky a

knihy si ale nesou od počátků jemný, ženský rukopis, který se v ničem nepodobá tvorbě

jejích spolužáků a pedagogů.

Bylo by možné přiřadit ji k naivistům. Přesné označení to ale není. Je prostě Kateřinou

Černou. Prostořekou a vtipnou, bezelstnou dívkou ze stran knížek. A je to záměr, stylizace,

která je Kateřině vlastní, lyrický svět - milý a ženský, který stvořila a kam nás zve. Pokojík pro

panenky - který se před okolím nezavírá a kde radosti a starosti mají spíš symbolické místo,

drobnosti a banality nacházejí půvab a hlavně - kde vždycky všechno dobře dopadne.

Pokud bych hledala pro její tvorbu paralely, vidím je v lidovém umění. Však také Černá jako

dívka jezdívala do Slovenské Heľpy, okouzlena kroji a lidovými zvyky. Viděla bych je ale také

v poetismu, zvlášť při práci s koláží a v začlenění typografie od celku obrazu. Mohla bych

poukázat na Henriho Rousseau, ale například také na Picassa - jehož citlivost a barvy v její

tvorbě nacházím. A nakonec by to byl i svět dětí, které Černá po mnoho let učila v lidové

škole umění - a s nimiž se stále znovu učila dívat na svět okolo sebe zpříma a objevovat jej

skrze dotyk štětce, v křehkých kolážích a asamblážích.

První knížky Kateřiny Černé vznikají na počátku šedesátých let a plynule navazují na

předchozí tvorbu malířky a loutkářky. …mají podobu lidového čtení, stylizují se do špatné

literatury, čerpají z banality a k banalitě se také zdánlivě obracejí… /Josef Kroutvor, Knížky a

obrazy Kateřiny Černé, Typografia/. Jde zprvu jen o drobné sešitky, ručně vázané a psané i

kreslené redisperem. Teprve později vznikají knížky větší, čím dál častěji tištěné technikami

leptu či linorytu a ručně kolorované.

Rukopis je pro ně ovšem zcela charakteristický. Pouze zřídka používá Kateřina Černá psací

stroj. A tak, podobně jako Andy Warhol zacházel v dětských knihách s rukopisem své matky,

je i u ní právě ozdobný rukopis součástí koncepce. Nejde již zdaleka jen o významy slov, ale

také o jejich místo v celku obrázku - a celku autorské knihy, v níž řádky plují, slova si hrají a

tančí v prostoru stránek na melodii drobných příběhů.

…Kateřina Černá totiž miluje psané slovo, zejména ručně psané slovo. Svědčí o tom jak četné

deníčky, tak stovky či tisíce napsaných dopisů či pohlednic, ale především i celá řada

autorských sešitků či knížeček, zprvu psaných a kreslených perem a tuší v jednom exempláři,

a někdy autorkou vydaných jako soukromý tisk... / Naďa Řeháková, z monografie Kateřina

Černá

Do květnové Poličky Archivu výtvarného umění se kompletní knižní tvorba Kateřiny Černé

ani zdaleka nevejde. Vybrali jsme tedy jen pár ukázek. Tituly Zcela soukromá vzpomínka na

dobu před dvaceti lety, Politicko-erotické sny čtenářky Lidových novin nebo GOYA, loutková

feministická a vlastenecká fraška o hledání přímého důkazu pro zjištění genetického kódu a

jeho šťastném nalezení vám tedy pro začátek budou muset stačit.

Anna Pleštilová