Co je u nás nového




2014/12
01

Ladislav Kuk: „Výstava byla…“

Každý, kdo si někdy vedl deník, zná ten pocit velmi konkrétně – potřebu zachytit plynutí času, totiž světa (nikoli jej zastavit, ale přiložit ruce k jeho proudu), zorientovat se v tom, co nás tady na světě míjí. Ne snad v dění všeho světa vůbec, alespoň však v tom, jež se nás bezprostředně dotýká. Sešit, do něhož zapisujeme, je ohraničený, dobře přehledný prostor, v němž se vyrovnáváme se skutečnostmi okolního světa, vyjímáme ty, jež pro nás mají důležitost, a umisťujeme je do svého prostoru, z chaosu do řádu, jejž vytváříme.

Prostředek, který k tomu používáme, jsou slova. Fascinace jimi, mluvenými, a časem snad ještě více napsanými, je odvěká a antropologicky ubikvitární. V práci Ladislava Kuka má ovšem určitá specifika. Tento měsíc Polička přímo přetéká desítkami sešitů jeho deníkových záznamů, které okamžitě upoutají svou podobou – osobitým rukopisem a ničím nebrzděnou jásavou barevností. Tyto záznamy zahrnují několik let – jen několik let, jsou zlomkem ještě mnohem rozsáhlejšího, chce se říci životního díla. A to je „životní“ možná bezprostředněji než třeba úhrn malířské tvorby nebo nejosobnější deník většiny z nás, protože není jen výrazem myšlenek a citů, záznamem o prožitém – tedy v každém případě nutně dílčí výsečí bytí.

Deníky Ladislava Kuka, řečeného Ládínek, jsou samým orgánem jeho prožitků. Skutečnost, její prožívání a zachycování u něj prorůstají neoddělitelně jedno skrze druhé, jakkoli se může na první pohled zdát, že jejich obsah je trochu monotónní a málo osobní. Tvoří jej detailní, pravidelně strukturované záznamy o návštěvách výstav – je jich několik set do roka, výpravy do galerií doslova naplňují Ládínkův život. Protože má Downův syndrom, jeho vztah ke skutečnosti je mnohem bezprostřednější, uchopuje ji příměji a méně přetváří. Má blízko k vizuálnímu, rád se dívá, rád vidí krásné, proto si konečně zvolil takovouto aktivitu. Ale nemenší význam má samo fyzické navštěvování výstav: člení jeho dny i prostor, v němž se pohybuje, obojí je tím rytmizováno. Rytmus a pravidelnost jsou důležité pro nás všechny, tím více pro toho, pro nějž nebyl tento svět tak docela zařízen. Ladislav Kuk se s ním však znamenitě vyrovnal; rytmus svých cest, rytmus viděného přenáší do osobního prostoru svých sešitů, kde jej dále rytmizuje samým fyzickým aktem psaní a ustálenou podobou každého zápisu – přidělené číslo každé výstavy, datum, číslo autobusu, jímž cestoval, místo konání, telefonní číslo, webová adresa… několik slov o námětu výstavy a exponátech, které ho zaujaly.

Posledně jmenovaný druh údajů zabírá v jeho zápisech nejmenší prostor, tato slova ho stojí více úsilí, protože, jak řečeno, jeho vztah ke světu je především vizuální. Ostatní slova jeho záznamů nejsou tak docela tím, jak obvykle zapsané slovo chápeme, totiž jako grafický symbol slova – zvukového symbolu pro věc. Na tomto místě je pro Ládínka slovo spíše samotnou věcí z prostoru světa, jež je celá uchopena a přenesena do prostoru jeho sešitu, je zde napodobena a znovustvořena podobně, jako napodobujeme a tak uchopujeme skutečnost kresbou a malbou.

Jeho chápání skutečností tohoto světa je velmi přímé, specifičnost uchopování verbálního je však i u něj přítomna.

Představa o soupodstatnosti slov s věcmi a jevy, které označují, byla vlastní archaickým kulturám a neopouští naše podvědomí, přestože od Sókratovy diskuse s Kratylem se racionálně tak nějak shodujeme, že slova nemohou být zdrojem poznání podstaty věcí. Naše usilování ve světě je však mnohdy skromnější, často se nesnažíme, netoužíme, nemáme ani dost sil dohlédnout k samé podstatě, stačí nám odstranit úplnou cizotu – přiblížit se, dotknout se, jakžtakž uchopit a zachytit v nějakém řádu to, v čem se pohybujeme, aby svět, náš život, jen chaoticky neubíhal kolem nás. Nejčastěji o věci prostě mluvíme; v psaní pak spočívá jistá magie mimésis, kromě toho nás uklidňuje jeho rytmická povaha; vždy jsou však přítomna slova – forma našich myšlenek, které jsou prostředkem naší zkušenosti se světem. Nevíme, jak myslí jiní tvorové, nám lidem jsou však slova, třeba v různé míře, leč osudově dána. Ladislav Kuk nepřemýšlí možná o podstatě poznání ani o prožívání písemného znaku, má však potřebu uchopit a následuje ji bytostně lidskou cestou.

Na jeho deníky bychom mohli mechanicky vztáhnout některou z definic autorské knihy – jedinečnost každého exempláře, osobité výtvarné ztvárnění apod., avšak podstata jejich myšlenkové a estetické hodnoty leží jinde. Radostná barevnost odráží prvotní, nekomplikovaný, pozitivní vztah ke světu, monumentalita objemu jeho zápisů odkazuje k celosti života. Obojí v nás vyvolává úžas, jaký zažíváme nad díly tvůrců v obvyklejším významu toho pojmu; Ladislav Kuk, možná poněkud mimovolně, skutečně tvoří, a jednota jeho díla se životem je tak hluboká, jak by si sotva dovedli představit avantgardisté, kteří takové sjednocení svého času hlásali.

LuRo