Co je u nás nového




2017/02
06

Lucie Raškovová: Školení v Poněšicích

KOTRLÝ  Dobré jitro, pane zástupče –

ZÁSTUPCE  Buďte zdrávi, přátelé! A posaďte se, prosím, víte přece, že ani já, ani pan primář si na tyhle formality nepotrpíme –

(LORENCOVÁ, KOTRLÝ a FOUSTKA opět usednou. Krátká pauza)
Tak co je nového? Jak jste se vyspali? Máte nějaké problémy? Nevidím tu Vilmu –

FOUSTKA  Volala, že autobus měl poruchu. Ale už prý sehnala taxík, takže tu za chvilku bude –

(Krátká pauza)

ZÁSTUPCE  Tak jak se těšíte na večírek? Doufám, že všichni přijdete –

KOTRLÝ  Já přijdu určitě –

LORENCOVÁ  Všichni přijdeme –

ZÁSTUPCE  Výborně! Já osobně považuji naše ústavní večírky za skvělou věc – hlavně pro jejich kolektivně psychoterapeutický efekt. Jak dobře a rychle se daří v jejich neformální atmosféře řešit například různé ty mezilidské problémy, které se mezi námi čas od času objevují! A jedině dík tomu, že se tam jako jednotlivci vždycky tak nějak uvolníme, jako komunita se tam vždycky tak něja upevníme! Nemám pravdu?

/ Václav Havel, Pokoušení, hra o deseti obrazech, 1985

 

Než přistoupíte k únorové Poličce, odložte prosím všechny konvence. Knihy Lucie Raškovové jsou neformální. Podobně jako tento text. Lucie Raškovová vystudovala nejprve jezdectví a chov koní a později ilustraci a grafiku na UMPRUM. U grafických technik ale zůstala a v současnosti je na vysoké škole vyučuje. Její působení není podstatné pouze pro řadu studentů, ale odráží se bezprostředně také v mnoha jejích knihách. Právě UMPRUM totiž tvoří kulisu Luciiných deníků a postavy jejích přátel a kolegů najdete nejen v denících – například ze školení v Poněšicích, ale třeba i v dětské abecedě Nereptej a breptej. Jejich přítomnost je někdy vysvětlena, jindy na stranách pouze přihlížejí. Abecedu autorka vydala vlastním nákladem možná právě také proto, aby nemusela odpovídat proč.
Sazba některých knih je pak provedena v dílně knihtiskové. Zde Lucie spolupracuje s Jaromírem Štouralem – a je to spolupráce s radostnými výsledky. Jimi upravená sazba je hravá a nezřídka experimentuje s kompozicí i s barevností. Výtvarné a řemeslné zpracování těchto knih je rozhodně pozoruhodné. Nezapomenutelné jsou ale teprve Luciiny deníkové zápisy.
Lucie Raškovová do společnosti nezapadá. A ani o to nestojí. Na nic si nehraje, nezakládá si na své práci, mnohé grafiky a knihy bez váhání rozdala. Z ambicí a ega si tropí žerty u druhých i u sebe a v Poličce vystavené deníky jsou okouzlující zejména upřímnou, prostořekou satirou. Jsou neformální, nekorektní a občas trošku na hranici vkusu. A jsou si toho vědomy.

Nemůžeš na mně, Vlastíku, chtít, abych si o některých lidech myslel něco jiného, než si myslím.

/ Václav Havel, Odcházení, 2007

Deník z let 1995 - 2001 nadepsaný Kresby, ve kterém autorka popisuje společnost a i vlastní existenci s bezelstnou brutalitou, nám asi původně ani neměl přijít do rukou. Je osobní a nikomu nelichotí. Přesto je zde Lucie Raškovová také citlivá a tak nějak chápající. Mizérie je v jejím podání totiž skoro půvabně, tragikomicky nevyhnutelná. Upřímnost vlastních přiznání je pak nezbytnou podmínkou pro právo kritizovat druhé. Bez nich by byly deníky povýšené, možná urážející. Takto jsou osvobozující. Protože svět je možná někdy krásný, ale jistě není bezvadný. A Lucie Raškovová bídu nepopírá. Právě naopak – často s ní něžně žertuje.

Anna Pleštilová

Setkání s autorkou a společné listování výběrem jejích knih proběhne v Otevřené knihovně Archivu výtvarného umění v DOXu v pondělí 6. 2. 2017 v 17 hodin. Jste srdečně zváni.