Co je u nás nového




2016/06
06

Magdaléna Manderlová: Zpaměti

Ty stromy jsou nádherné, ale ještě nádhernější je vznešený stoupající prostor mezi nimi: jako by se jejich růstem zvedal i on.
/ Rainer Maria Rilke v dopisech Claire Gollové

Krajina Magdalény Manderlové (*1991) vzniká na cestách. Absolventka ateliéru malby na Ostravské univerzitě putuje ráda. Ať již v rámci studia, pracovně, či v rámci turné jako písničkářka Magdaléna navštívila v posledních letech Bulharsko, Island, Francii, Německo…

Odtud a odjinud přiváží zápisky, kresby, fotografie i melodie. Píše střídavě v češtině a angličtině, kreslí vším co nalézá - na cokoli co cestou potká. Právě i setkávání mnoha médií je pro ni charakteristické. Její krajina není předem žánrově ohraničena. Hranice Magdaléna nelézá teprve při svém putování - a citlivě je zachycuje do slov, obrazů či hudby. Z moře a písku, z větru, z paprsků světla a stínů stromů.

Ve své tvorbě nepopisuje, co vidí. Své obrazy ostatně ani nemaluje v plenéru, jak by se od krajináře dalo čekat, ale ke krajině se vrací až doma, v ateliéru či u psacího stolu. Jako by spíše chtěla zachytit paměť. Nejde jí tedy ani tak o přesnost - o autentické zachycení místa. Spíše chce v hudbě zahrát barvy, v písňovém textu popsat doteky, namalovat vůně a zvuky. Zpaměti.

Její práce je blízká například tvorbě Miloše Šejna. Přesto se ale přístup Magdalény v mnohém liší. Ženský rukopis je jemný, v jejím případě je namístě říct přímo hudební - a hravý. Mladá žena do svých obrazů vstupuje, je jejich součástí a lyricky reflektuje sama sebe. Její pozorování krajiny je tak také pozorováním vlastních pocitů. Ve své diplomové práci pak píše o Intuitivním prolamování směrem dovnitř. Putuje tak od skutečnosti ke vzpomínce, v které opomíjí vše jednotlivé a zachovává pouze dojem, pocit, jehož stopy jsou často matné, nejasné, rozmazané. O to přesněji však zachycují nejasné a křehké nitky paměti a její hloubku - často nám samým se uzavírající.

V červnové Poličce jsou vystaveny drobné sešity z pobytu na Islandu v roce 2015. Ačkoli vystavujeme pouze několik kusů, ve skutečnosti jich vznikly desítky. Vždy v jednom exempláři, sobě blízké, nikdy však stejné. Všech ostatních však autorka již pozbyla. Některé rozdala, jiné prodala za symbolické ceny při koncertech a vystoupeních.

V sešitech jsou zachyceny první záznamy z cest. Proměnlivá, divoká krajina Islandu prostupuje slovy i kresbami. Vznikají bez odkladů, bez plánů, bez adresáta. Jsou zcela volným záznamem - předchůdcem deníku či zpěvníku. A stojí na samém počátku další tvorby - obrazů, rozměrných kreseb či hudby.

Jako písničkářka vystupuje Magdaléna Manderlová pod jménem moin moin. Skladby, které si sama píše a skládá, doplňují její výtvarnou tvorbu v celek. Krajina Magdalény Manderlové tak není pouhou kulisou. Na horizontu jejích kroků jsou patrné mnohé inspirace. Autorka sama na ně ale odkazuje, přiznává je. A tato přátelství jsou jenom průsečíkem při hledání další vlastní cesty. Nevšední - protože vedoucí nás hlouběji, nežli jsme v současnosti zvyklí.

Anna Pleštilová

Pod všední pamětí, kam dění každodenní
své skutky beztvaré uvrhne bez ozvěny,
náš duch své míjí dny, osleplá zrcadla.
Až v hloubce za nimi sní slova propadlá
a lesknou se hladiny myšlenky ponorné.
(…)
/Jan Maria Tomeš - Náčrt k básni