07.04.
2014

Marie Molová: Práce vlastním nástrojem

Dnes se mi zdálo o Honzovi… říká mi … představ si, já jsem měl podobný sen o mostě, jak ho mám přejít, ale sedím a nejdu. … já jsem se nezlobil, že se mi tajně podívali do sešitu … a taky jsem si říkal tak vida, Honza už si nemyslí, že sny se nemají zapisovat.

Zbyněk Hejda: Sny

 Marie Molová: Práce vlastním nástrojem

 Na počátku 70. let vstupovala česká společnost na jedné straně do mrákotného dvacetiletí normalizace, současně se ale také vydávala po spletitých a vzrušujících cestách druhých, třetích a čtvrtých kultur. Malířka Marie Molová tehdy dokončovala studia na AVU, v dusivé atmosféře, která ji přivedla do prostředí kladenských dolů, kde byla později i zaměstnána a které jistě nebyly bez vlivu na řadu náladou obvykle temných, obrazově však výrazných a v tvůrčím i osobním vývoji významných snů (mezi lety 1968 a 1971). Marie Molová je nejen zapsala (jedná se o unikátní sérii pětačtyřiceti snů, se spirálovitě se vracejícími motivy domů, kostelů, zahrad, stromů, specifických postav, válčících sil etc., jejíž četba bude podnětná nejen pro znalce jungovských symbolů), jejich nejvýraznější motivy také zachytila v linorytech, které pak kolorovala.

Soubor Sny (vzniklý převážně v r.1975) existující v jediném exempláři unikátně zpřístupněném v Poličce/Shelf, se dále stal východiskem vlastních vizuálních reinterpretací (Proměny, 1997-2001) metodou podobnou té, kterou autorka používá napříč svojí tvorbou a kterou nazývám „prací vlastním nástrojem“. Kresba, grafika nebo dokonce velkoformátové plátno nejsou konečným výsledkem její práce, nýbrž se samy stávají nástrojem vzniku metaobrazu; protože jeho fyzické provedení je obtížné nebo nemožné, realizuje se za pomoci počítačové grafiky a prezentuje formou autorské knihy.

Práce jako Labyrint – Mínotaurus, Ariadna, Théseus a Neznámo (1995), nebo Variabilní obrazy (1995-2001) nesestávají jen ze dvou či více obrazů – tvoří je především možnost kombinací těchto prvků: napětí z vědomí, že prohodíme-li jejich vzájemné postavení, interakce mezi nimi se promění a vyvolá docela jiný dojem – a co teprve když jimi začneme otáčet (pro pouhá dvě plátna je těchto kombinací několik desítek – jiné série sestávají ze tří i čtyř částí, které navíc umožňují různou organizaci v ploše). Namalovat jediný obraz, který lze stejně hodnotně nahlížet ze všech čtyř stran, si už žádá specifický způsob vidění. Vidět v obrazu segment mnohem složitějšího a především dynamického celku je projevem neobyčejného způsobu myšlení.

V případě Proměn, vycházejících ze snových záznamů ze 70. let, se jedná o ještě osobitější uchopení „vlastního nástroje“. Především – na počátku stojí vlastní sen, produkt nevědomí, jedna z nejvíce niterných věcí, na něž lze pomyslet. Z jeho vlastního výtvarného ztvárnění pak autorka vyděluje motiv mužské a ženské postavy (pouze v černobílých liniích), které staví proti sobě do nových pozic, zmnožuje je a překrývá, v různé hustotě vrství na sebe – postup ne nepodobný práci štětcem ponořeným do barvy, ale také Jungově metodě amplifikace při výkladu snu. V další fázi práce jde ještě dál: nástrojem se stávají takto vzniklé struktury, které Molová rozřezává podle jiných linií na nové segmenty, noří se do hloubky, kterou vytvořila v ploše, a vynáší z ní na povrch nové motivy.

Je třeba říci: podobnou cestu by mohla projít, i kdyby od počátku pracovala s něčím jiným než s vlastním motivem – např. se zvětšeným otiskem prstu, s výsečí z fotografie… Je toto konstatování znepokojivé, dokonce znevažující, nebo naopak znamená, že popisuje cestu vedoucí k něčemu obecnému, základnímu, k něčemu, co je přítomno všude, a dotýká se nejen třetího rozměru vytvořeného ze dvou, ale snad i čtvrtého, vyvstavšího mezi třemi…?

Lucie Rohanová