Co je u nás nového




2015/08
03

Michaela Pospíšilová Králová: Jan M. Tomeš – básně

 

Dech léta široký v korunách stromů

V hlubokých zahradách svítí dům – Provždy dané

je jeho místo: v nás. Je z kamenů našich cest

I to, co vzdaluje, zdá se jen sem vždy vést

cestou, jež uhýbá, ztrácí se v travách, mizí

a ještě příliš často bloudíme trochu cizí

marnými útěky (prach střevíců návratu!)

Dům. Příliš daleký – a nikde snad – Čeká tu –

Čeká nás. A zatím my…



Jan Marius Tomeš: Dům (Staré zahrady)

 

Dům patrně týž, jenž stojí uprostřed starých zahrad, kunštátský dům básníka,kunsthistorika a esejisty Jana M. Tomeše – východisko i přímo materie knihy Michaely Pospíšilové Králové (*1982), členky Tomešovy rodiny; knihy, jež chce ten prostor pronést časem – nikoli fyzicky trvající dům, ale prostředí života.

Rodinný dům, ne jako architektonický typ, ale jako jeden z druhů lidských sídel předávaný mezi lidmi různých dob kontinuálně, to jest především včetně paměti.

Kniha, soubor digitálních koláží fotografií z rodinného archivu a vlastních záběrů předmětů domu, je pak knihou definovanou Carriónem jakožto sekvence prostor, a současně z tohoto vymezení zásadně vybočuje, neboť následnost stran knihy nebývá proměnlivá. Prostory otvírané autorčinými fotokolážemi však na sebe navazují podle jiné logiky – právě podle logiky domu: do jeho místností také lze vstoupit v různém pořadí.

Je to však stále týž dům, když ti, kdo jej staví z kamenů svých cest, přicházejí noví? Hlasy básníků jako Klement Bochořák, František Halas, Ludvík Kundera už jen doznívají v jeho zdech, literární památky převzal literární památník, fotografie evokují spíš už jen jména než lidi a časem i jména berou za své.

Osobní prožitek vyprchává, vzpomínka se zobecňuje. Dětská hlava už není něčí dcerou nebo sestrou, ale upomíná na nevinnost v zašlém čase. Fotografie i model letadla jsou už víc dobovými rekvizitami, povědomí o aviatické vášni Jana M. Tomeše se stává skoro vedlejším, Skácelova příležitostná báseň na pohlednici už není relací přátelství, ale zajímavostí in margine literární historie.

Jen díky nim jsme však s to přece vstoupit do času jejich života. Alternativou je jen zánik, jehož konečná nevyhnutelnost je takto alespoň pozdržena. Předměty a obrazy, nakonec čím dál víc zaměnitelné, zpomalují mizení slov a vztahů, osobnějších a konkrétnějších, ale prchavější podstaty, do nichž jsou vtěleny city – pramálo proměnlivé, žité i námi, přímo a dnes. Proč tedy za nimi tak křivolakou cestou a do takové hloubky…? Je to iluze, že nám věci, prostředek doteku s tím, odkud přicházíme, pomáhají hledat, kdo jsme?

LuRo