Co je u nás nového




2014/06
02

Milan Kohout: Poukazování ke kráse světa

Jak jsem chodil, jak jsem bloudil, ani jsem nevěděl, kam se čas poděl.

Karel Klostermann

Milan Kohout: Poukazování ke kráse světa

 Svůj vlastní kraj, bytostnou krajinu domova, nemusí člověk nutně pocítit v místě, kde se narodil nebo prožil dětství; v postmoderním věku to není výjimka, nýbrž jev dokonce spíš běžný. Je-li pak taková krajina životem objevena (neboť někde jistě leží), je to štěstí tohoto života, je-li to život tvůrčí, otiskne se jistě ona krajina do této tvorby, třeba nepřímo, a je-li to tvorba výtvarná, může ji krajina prostoupit třeba abstraktně, ale především zcela rozpoznatelně, určitě.

Do Holušic na Strakonicku se Milan Kohout dostal v rámci plenéru na AVU a po jejím absolvování (1972) se tu postupně zabydlel natrvalo – nacházeje zde nepochybný domov ke štěstí svému, své výtvarné práce a – myšlenka, kterou nelze podložit, jež ale neodbytně tane – také samotné krajiny, jež našla svého výtvarníka.

Listy Úplně nového a věčného kalendáře českého (1985), jenž svou nadčasovost osvědčuje už téměř třicet let, nás přivádějí na pomezí středních a jižních Čech, do předhůří Šumavy a přímo na Šumavu, do míst, která Milan Kohout důkladně projel a především prochodil na přelomu 70. a 80. let, kdy kalendář vznikal. Vytvářel tehdy veduty a jiné grafiky hlavně jihočeských měst, jsou to obrazy, které se v kalendáři zrcadlí v obratné zkratce, ještě větší ohlas tu však má volná krajina, jež v grafikách vrací autorovo zaujetí dechem skutečné radosti.

Vracení a vracení se je vůbec vůdčím motivem Kalendáře. Jednak ovšem v jeho konstrukci „věčnosti“, v myšlence, že bude používán opakovaně, jež není překvapivá u autora, jehož nejvlastnějším výrazem je tvorba v sériích a cyklech. Dále ve střídajících a opakujících se barevných kombinacích jednotlivých stránek – protože autor netiskl lístky např. pro jeden měsíc z jednoho listu, ale na jedné litografické desce se sešly při práci volně asociované obrázky pro různé měsíce, po vytištění však v jedné barevnosti (např. spojení fialové a tmavozelené, modré a oranžové atd.), která se pak rozešla do celého roku. Co se v Kalendáři vrací především jsou místa – tak jako se Milan Kohout opakovaně vracel do míst; nejen do jednotlivých měst, viděných tak z různých úhlů, ale hlavně do krajiny, do míst, jež ani nemusí mít jména, jsou jen na cestě odněkud někam, jen proti oknu ateliéru, ale jsou vídána opakovaně, s láskou a nejvíc zrcadlí symbiózu viděného a vidoucího. V těchto návratech je patrný také vývoj autorova výrazu, jeho postupné oprošťování a uvolňování.

Vracejí se nejen místa, ale i lidé, zejména děti; Kalendář vznikal v době, kdy dorůstaly autorovy dcery, a do světlé atmosféry počátečního poznávání světa se vrací i dospělý, který děti do světa doprovází, poprvé jim jej ukazuje, pojmenovává jej pro ně a poukazuje naň. Toto intenzivní prožívání je nejvíc patrné samozřejmě ze samotných grafik, často ale vytryskne i ve slovech… červen (krásnej měsíc!)že to krásně voní, když se suší seno?krásnej teplej pořád podzim letos!už je tady zase ten krásnej čas… Krása světa prostě nemůže být pominuta.

Toto dění se odbývá v relativně nevelikém geografickém rámci, v úzkém kruhu lidí nebo o samotě – pro některý pohled se může jevit málo univerzální, jen úzce osobní. V jeho podstatě však leží setkání. S lidmi, s krajinou, s krásou. Setkání, jež nemůže být jiné než osobní: je to osobní zážitek, konkrétně prožitý a tím uvědomitelný – i pro sdělení, tedy sdílení; a co lze sdělit, je vždy někde u jádra obecné.

LuRo