Co je u nás nového




2014/09
01

Miroslav Salava: Kůže

7.2. Klementinum

Od Malešic, přes Olšana až na Žižkov táhne se obloha nočními větry rozervaná. Tak mizí zima, tak vytrácí se čas. Pouze jdu a rány neomylně prší. Co teprv kdybych běžel? Utekl bych snad? Dostihl bych nějakého přístřešku ještě včas? Zatímco se šourám a přemýšlím o sprintu, rány prší. Neomylně je vše špatně. Což takhle jednou: zmýlit se?

(Zarakvití)

 Ta hrůza Hrůza předtím, než svítá / Celou noc tančili jsme tanec svatého Víta / Měsíc zamlžen V kolech uvězněn / Je Smrt tou změnou kýženou ze všech změn?

(13.11.2008)

Příznivci poesie Miroslava Salavy (Mé baroko, Zarakvití, V honitbě Boží aj.) obvykle znají i jeho výtvarnou tvorbu. Ze svých dřevořezeb uspořádal samostatnou výstavu Od vola do vola (Ztichlá klika 2006) a zúčastnil se několika výstav kolektivních. Salavovo baroko, vlastní pojetí tragického existenciálního životního pocitu, tolikrát se už v dějinách umění navrátivšího, představuje nejvlastnější determinantu jeho tvorby. Rozeznáme ji v jeho dřevěných figurách odkazujících jak k archetypickým tvářím z totemových sloupů, tak ke Zwerghausu Matyáše Brauna; rozeznáme ji i v jeho verších. Antiteze, jedna z dominant barokního cítění, je typická pro postavy i slova – vyjadřují děs i škleb, spájejí religio i mýtus, tragično a komično, jímž se snaží uniknout z řádu hrůzy.

Číst Salavovy verše v jejich originálním zápise představuje antitetický zážitek jiného druhu, zážitek současného vnímání fyzického–vizuálního a myšlenkového–slovního. Máme v rukou jeden ze sešitů, do nichž Salava zapisuje své básně. Jeho lyrický deník (jímž se stává téměř každodenním charakterem zápisů), jak tomu u děl představovaných v Poličce často bývá, naplňuje i překračuje definici autorské knihy. Existuje v jediném neopakovatelném exempláři, obsahuje řadu autorových kreseb, působí na nás bezprostředností grafického projevu, výrazem živého osobního písma.

Hlavním smyslem básní je však přirozeně jejich slovní obsah. Ovšemže s tím se lze seznámit pohodlněji prostřednictvím knihy tištěné – snadno dostupné, dobře čitelné, formálně sevřenější, autorem i redaktorem oproštěné od vedlejších, neschůdných i slepých cest. Na stránkách Salavova deníku tedy sledujeme dvě linie – posloupnost smyslu a stopy doteku.

Viditelné stopy denní práce nás zaujmou na první pohled. Vlepené básně zapsané na účtenky, jízdenky, útržky papíru, často s přesnou hodinou a místem vzniku, záznamy literárních setkání při knihovnické práci, výstřižky, fotografie, dopisy literárních přátel, svaté obrázky a třeba hadí kůže nám umožňují nejen slyšet hlas poesie, ale také, alespoň z dálky, nahlédnout do její tváře, kterou vidí básník v okamžicích příchodu.

Sledovat odvíjení myšlenek se může zdát mnohostí vjemů a vlivů, jež do deníku vstupují, naopak znesnadněno. Výrazněji než v tištěné sbírce, doslova fyzicky, se tu střetáme s barokní komplexností, to jest syntézou protikladů. Jeho všeobsáhlost nás hrozí zavalit, neumožňuje odstup; rozpornost vyvolává strach ze ztráty orientace.

Až vzdáme-li se očekávání víceméně přímé návaznosti myšlenek od básně k básni, až pustíme-li se zábradlí, která obvykle stavíme mezi sebe a jevy, až když přepadneme, až vpustíme-li strach, a přesto otevřeme oči, až přistoupíme-li na estetiku hrůzy, deformity a snových zření, jež vynášejí na povrch tvar našich děsů, teprve budeme-li ochotni být svědky ran, jež neomylně prší, a svlékání básníkovy kůže, totiž řeči, až když se skutečně začteme, nikoli v linii, ale v ploše, začneme být schopni postihnout skutečnou stavbu smyslu.

Je to onen tajemný smysl, který je v posloupnosti utrpení?

Utrpení (danajsky?) obdařeného schopností proměnit se ve slova.

LuRo