Co je u nás nového




2014/08
04

Piegature – Intaglio – Intreccio aneb Co zůstane

Nebe peklo ráj. Vystřihovaná sněhová vločka. A housenka, harmonika, však to znáte, dva dlouhé proužky papíru, které překládáte křížem přes sebe… To byla prvotní východiska dětského hraní s papírem, než se k nám se zpožděním rozšířilo origami.

Tento měsíc představujeme v Poličce věc i na naše široká autorskoknižní měřítka neobvyklou. Pro jednoduchost ji nazvěme knihou – jíž alespoň svou formou jest. Jedná se však konkrétně o jakési album (případně vzorník či návod) nadepsané Piegature – Intaglio – Intreccio a obsahuje přesně to, co tato tři italská slova znamenají: skládačky, vystřihovánky a pletence, všechno z papíru. Album se vynořilo ze sbírek ArtArchivu, kde se v důsledku toho, jak se k nám archiválie dostávají (jako vyřazené z fondů knihoven a muzeí, v rámci pozůstalostí...), najdou často kuriózní kusy.

V čem ale spočívá půvab téhle knížky? Na první pohled určitě v jejím stáří – na předsádce čteme: V upomínku Bolzano, světová válka 1916;  v přitažlivosti secesních liter na vazbě; v dojemné pečlivosti obsahu, především ale v nabídce tajemství.

Nahlížíme zde do drobného rysu každodennosti mladé dívky žijící ve světě, který právě zanikal. A nabízí se zde otázky po důvodech i způsobech vzniku knihy. Byl například takový výtvor ojedinělý, nebo šlo spíš o dobovou dívčí kratochvíli, módu – jako drhání, scoubidou, nebo konečně origami – zábavnou ruční práci, kterou se v těch letech zabývala každá dívka určitého věku? A proč se tu objevilo jméno Marie Zamboni, italské operní hvězdy pocházející z nedalekého Benátska a studující jen o něco dál v Parmě, hvězdy, která však vyšla teprve ve 20. letech? Fotografie – nepochybně její, přilepená na deskách, byla pořízena v Bolzanu. Co ji sem přivedlo? Válka? Hudební lekce nebo rané pěvecké působení? Vyráběla si album ona sama, tehdy jedenadvacetiletá? Nebo už v té době, ač debutovala až r. 1921, mohla být předmětem obdivu mladé dívky, jež vyzdobila své album její podobenkou, podobně jako by to o pár desítek let později udělala třeba s Madonnou? Nebo Maria Zamboni věnovala své album přítelkyni i se svou fotografií? Byla onou přítelkyní snad Češka (Bolzano tehdy spadalo do rakouskouherských Tyrol)? Tak se pak album dostalo do Čech?

To je mnoho otázek, ale žádné odpovědi. A i když by se původu alba asi bylo možno dopátrat, není to pro nás to nejpodstatnější. Habent sua fata libelli (knihy mají své osudy) a konkrétní osudy alba vyvolávají obecnější úvahy o lidských osudech.

Máme v rukou drobný střípek každodennosti končící epochy, žádný příklad vysoké tvorby, prostě projev tvořivosti, který náhodou přežil století. Byl to půvab papíru, ta zvláštní univerzální přitažlivost, která knížku pronesla časem a prostorem? Známe jméno, které může mít souvislost také jen náhodnou. Vzpomínka na ni je však hmotně zachována právě takto. Co zůstane, totiž co přesáhne samo sebe, může být překvapivé. Nevíme, čím za sto let překvapíme my.

Kurátorka: Lucie Rohanová