Co je u nás nového




2015/03
02

Radomír Leszczynski: Kruhy. Křivky. Struktury. Buňky. Práce

Díváme-li se na krajinu jen lidským pohledem – tedy s očima obvykle někde pod dvěma metry od zemského povrchu, stojíce vprostřed kruhu svého zorného pole –, může být obtížné uvědomit si trojrozměrnou povahu krajiny, zejména totiž její vertikální rozměr.

Často až když se vzneseme, když se nám v odstupu ozřejmí význam geologického podloží, když se stromy urovnají v les, lidé a domy třeba v město a místní přeháňky ve srážkové pásmo, připomeneme si, že se krajina skládá z množství nad sebou ležících, vzájemně se prostupujících a především ovlivňujících se vrstev. Podobnou zkušenost učiníme, když nahlédneme mikroskopem třeba do vlastního těla, a není překvapivé, že živé soustavy od buněk po krajiny řadu vlastností sdílejí.

Radomír Leszczynski nezobrazuje ani buňky a tkáně, ani krajinu z ptačí perspektivy, při vnímání jeho obrazů a grafik však není na škodu uplatnit stejné principy jako v náhledech na tyto struktury – především pohled shora, vědomí přítomnosti různě velkých základních prvků a vědomí historie – skládání vrstev v časové následnosti, přičemž jednotlivé roviny nejsou bez dalšího vlastního vývoje.

Základní prvky Leszczynského grafik mnohdy připomínají zmíněné organické útvary – organely, buňky, vlákna; tato podobnost není náhodná (skutečně byl původně inspirován pohledem do mikroskopu), není však nijak určující. Kromě okrouhlých organických tvarů a křivek pracuje i s pruhy a mnohoúhelníky, fragmenty vyšších geometrických struktur nebo body pravidelně rozmístěnými v mřížce, zkrátka s abstraktními, tedy obecnými tvary, které mohou odkazovat k lecčemu. To podstatné pro obraz, tedy systém, je však interakce mezi nimi.

Barva, tvar, velikost a množství základních prvků v jedné vrstvě jsou vlastnosti, které přirozeně ovlivňují jedna druhou. To, že Leszczynského grafiky vnímáme jako celek s hloubkou a dynamikou, je ale především díky interakci mezi celými vrstvami. Každá složka skládá celek a současně reaguje na své okolí a současně je i sebe přetváří.

Vracet se při tvorbě celku ke každé vrstvě je možné nebo dokonce nutné. Přesto, podobně jako v krajině, vznikají i Leszczynského vrstvy jedna po druhé, postupně. I když některá může být ostatními zcela překryta a zneviditelněna, přece v mysli tvůrce nadále spolupůsobí: určité tvary a barvy vyvolávají vznik určitých dalších v další vrstvě, podobně jako se na jílovitém podloží daří jiným rostlinám než na písčitém, jako Polabí formuje jiné lidské povahy než Krkonoše. Ovšemže houf modrých kruhů nevyvolá zákonitě vždy jen tenké fialové křivky, proces tvorby, totiž myšlení, je samozřejmě složitější.

Počítač, ideální „štětec“pro Leszczynského komplexní způsob uvažování a práce, tuto mnohovýchodnost dále rozšiřuje. Kromě toho, že možností ihned si práci vytisknout, zhodnotit a postoupit dál značně osvobozuje vlastní fyzický proces vzniku, především umožňuje dokončit jednu situaci různými, třeba protichůdnými způsoby, jak můžeme vidět v sériích zařazených do jeho autorských knih.

Není však podstatné, jestli mezi složkami vznikne vztah souladu, nebo napětí, či přímo boje, jde o to, že tyto harmonie i disharmonie podléhají řádu. Pokud se objeví chaos, stane se dynamizujícím faktorem: vyvolá největší změny, totiž změny struktur, avšak nepřetrvává (pokud ano, obraz – systém – se rozpadá, neexistuje). Každý obraz je toliko dílčí řešení skutečnosti, je to však systém, v němž funguje řád, to jest jeho složky na sebe uspořádaně reagují, podobně jako v živých soustavách. Leszczynského vrstvené grafiky nejsou obrazem konkrétních skutečností, jsou však vybudovány na principech, které lidská tvorba sdílí s přírodou, s vesmírem.

LuRo