Co je u nás nového




2017/12
04

Taháky

V poslední Poličce tohoto roku je vystaveno nevídané. Skutečně. Dobrý tahák totiž obyčejně
vidět není. Má-li být ovšem použit. Což není tak docela samozřejmé, protože většina taháků je pisateli
více platná před písemkou nežli v jejím průběhu.
Při práci na taháku se totiž student mnoho naučí. Mnohý jistě více nežli bez ní. Tahák musí
být malý a stručný a připravit jej často není snadné. Pakliže je probíraného učiva hodně, je nezbytné
vybrat pouze to nejdůležitější – a s tím pracovat co nejúsporněji. Abychom ale mohli látku zkrátit,
musíme se v ní orientovat. A pokud rozeznáme podstatné a nepodstatné, stává se pro nás i samo učení
snazší. Poctivé taháky připomínají co do jemnosti zpracování sbírku miniatur. A jejich existence
dokládá svědomitou přípravu.
Taháky vystavené v prosincové Poličce dovolují nahlédnout do minulosti několika studentů,
jejichž obory byly zcela odlišné. Můžete si prohlédnout práce studenta fyziky i studentky akademie
výtvarných umění a k vidění je i celá řada taháků budoucího knihaře, který se nezapřel ani při studiu
speciální pedagogiky. Mezi vystavenými dílky najdete jak ta mistrovská, psaná mikrotužkou a
laminovaná lepicí páskou, tak i rychlé práce vyrobené v panice těsně před zvoněním. A setkáte se zde i
s řadou taháků vysazených v počítači.
Pestrost vystavených taháků je odrazem odlišností v učení a vnímání různých lidí. Zatímco
budoucí studentka akademie používá již na základní škole nespočet barev, fyzik se spokojí
s mikrotužkou. A pouze knihař volí pro všechny taháky totožnou úpravu, aby je následně mohl
poskládat a uložit do pro ten účel vybraného pouzdra. A umění? Na to žádný z nich ani nepomyslel.
Když ale vezmete do rukou drobné kousky papíru, miniatury knižních stran a napodobeniny vazeb,
jsou půvabné. Autentické a vlastně záhadné, protože informace v nich ukryté rozluští často pouze
autor. A dnes již možná ani ten ne.
Výstava v prosincové Poličce je malou připomínkou žánru, který v současnosti pomalu zaniká.
Papírový tahák a nápisy v dlani a po lavicích nejsou více potřeba a zapomíná se občas i na samotnou
paměť. Počítače a telefony jí přeci mají více nežli nejchytřejší z nás. A přeci je to i dnes pouze člověk,
který dovede data spojit ve smysluplný celek. Dovede z nich vybrat. Tvořit taháky.
Nemusíme a nemůžeme si vše pamatovat. Bez porozumění se ale učit nejde, ani encyklopedie
uložená v nejchytřejším telefonu není k ničemu. Ve školních lavicích nás k učení tlačili. Sama touha –
učit se, být v něčem lepší – jako by žádala si bič. V dospělosti ale často disciplína schází. Zapomínáme
a tak ztrácíme minulost. Kdybychom si své vzpomínky podrželi a dokázali na minulost navázat,
možná bychom nedělali stejné chyby tak často. A pokud by nám k tomu dopomohl tahák – jak snadné
by to bylo!

Anna Pleštilová