08.12.
2016

Vladimíra Koubová Eidernová o Zdeňku Palcrovi

Na závěrečném setkání z cyklu Rok s Palcrem promluví o jeho díle kunsthistorička dr. Vladimíra Koubová Eidernová, autorka několika statí o jeho práci a rozhovoru vyšlého v RevolverRevue Měl jsem pocit, že se po mně něco chce…

http://www.bubinekrevolveru.cz/pred-dvaceti- lety-zemrel- sochar-zdenek- palcr

 

 

„Sochařstvím proti druhé slze dojetí-několik poznámek k inspiračním zdrojům díla Zdeňbka Palcra“

 

 

Zdrojem Palcrovy práce bylo jeho v průběhu této práce hledané a zároveň jí vytvářené porozumění smyslu- neboť pouze jemu vlastnímu úkolu- sochařtví.

 

Závěry nekončících Palcrových promluv sochami a promluv osobní řečí vstupující do řeči vespolné lze v praktikovaném diskursu historie kultury shrnout takto:

 

Úkolem sochaře je zamísťovat, zjevovat, dokládat a především slavit jakýsi beze zbytku neodhalitelný, nicméně v mélos oslavné písně, v nómos rytmu tance zkázňujícího divokost strážce obce okusitelný, mimosvětný a objektivní Řád.

 

Zdá se, že tento Řád jako Osoba- Postava sídlí v běžné zkušenosti nedostupném světle, zatímco vlastním cílem zjevování Řádu prostřednictvím vytváření Postav ve světě lidí je zamísťování Řádnosti do prostoru, kde lidské bytosti společně  pobývají. Tento prostor pobytu lidí je totožný se smysly okoušeným světlem, avšak v tom, aby toto smysly okoušené světlo zjevovalo Řád a umožňovalo Řádnost může, a to i zcela, zabránit přiřazení nebo podřízení se vidění toho,kdo se dívá, provozu v tzv. kulturním světě tzv. společenských elit.

 

V sebeobraně před svody provozu a ve výkonu úkolu sochařství jde za prvé o Řádnost osobní, vlastní mravnost sochařovu. A to proto, že v něm a jím pohybuje divoká srdnatost, thymos, totiž to, čím se podstata naší bytosti vzpírá proti onomu nízkému v nás ( Palcr poslouchal a četl Patočku,z něhož cituji parafrází, jeho výrazů čerpaných nejspíše z představy o člověku,jež byla podkladem Homérových písní, však  neužíval, hovořil o duchu a vášnivosti v lidech a uměleckých dílech ), čehož důsledkem je nezničitelná touha být ve světle: pravdě, kráse a dobru, totiž právě v Řádu.

Za druhé v úkolu sochařství jde o povinnost přispět k Řádnosti světa lidí právě tím, že do něho umísťuje „vyznávající“ znamení- Postavy bytostí, jejichž zjevování je osvobozeno od vlivu provozu, proměňuje je ve ztělesněný výraz jejich svobody „nebýt v provozu“-“vztahovat se ke světlu,pravdě, kráse a dobru, a tím téměř už být v Řádu“, „Slavit světlo, tedy být objektivní“. To jej napadlo v sedmnácti letech, když pozoroval dívky na komunistických schůzích. V provozu všeobecného dojímání se nad vlastním dojetím ( srovnej :Kundera, Rezek o kýči: termín  druhá slza dojetí) uviděl Palcr přítomnost jejich tělesnosti, jež vzdor okoloběžícímu provozu se střela-vztahovala ke světlu; jejich „kulatost“ se proměňovala v soustavu harmonicky uspořádaných ploch, neboť právě plocha na rozdíl od „koule“ zachycuje nejvíce světla- blíží se Řádu a Řádnosti. Dívky se, vzdor dané situaci a dokonce i vzdor své( idoktrinované) vlastní psýché a tedy i vůli , nezabývaly vlastním dojetím, například nad svou osobní rolí v třídním boji atp. , tedy samy sebou- Palcrově pohledu se zjevily jako bytosti, jež jsou zde pro světlo, pro Řád, svobodné a Řádu vycházející vstříc, světlu se nabízející.

Toto (nejprve i časově)  souznělo s Palcrovým přísným posuzováním díla jeho spolužačky (a životní lásky, s níž vedl v duchu nekončící dialog a spor) Aliny Szapocznikow: nezabývala se jako vyjímečně talentovaná sochařka Řádem, Světlem, Krásou, Dobrem, nýbrž tragickými zážitky vlastního těla a duše (od svých 14 do téměř 18 let byla v koncentračním táboře -na rozdíl od něho a všech ostatních což mu předhazovala, posléze byla vážně nemocná, zemřela mladá) a otisky sebe samotné (i doslova) a svá zobrazení drásavých připomínek vlastního utrpení předváděla a prodávala  v provozu společenského a komerčního dění tzv. Kulturní (i politické) scény padesátých a následujících let minulého století.

Zdá se, že zde je i zdroj Palcrova příkrého hodnocení práce například Evy Kmentové a Adrieny Šimotové-ne zcela spravedlivé, neboť tyto sochařky zkázňovaly své slzení nad vlastím dojetím jeho podřazováním tušení kosmické harmonie a krásy, jež v posledku dává osobnímu utrpení smysl a jejich práce činí nakonec  blízkými tomu, co tvořil jejich kritik sám.

 

Vladimíra Koubová-Eidernová,  Hodňov , 29.listopadu 2016