ArtArchiv
05.02.
2014

Jan Tarasin: Vidění světa

Potom mé vědomí chvíli // šlo dál a našel jsem znovu / svou cestu ve strachu / a pochybách, nakonec však / jsem se zas ztratil. // Pořád jsem se měnil, dál / a dále, ztrácel se a zase / nacházel, bylo to vlastně / totéž, to dnes už vím.

 

Hayden Carruth: Ztracený (přel. Petr Mikeš)

 

Jan Tarasin pozoruje přírodu. Příroda je široký pojem. Vejdou se do ní i lidé, různé geometrické tvary, znaky… Jan Tarasin je myslitel, který ve svých úvahách o vizuálním umění kráčí po podobných cestách jako teoretici systémového přístupu ve vědách, zejména přírodních. A Jan Tarasin je především výtvarník, jeho pozorování má proto nevyhnutelnou složku zachycování, a to ne jinak, než tvorbou nových systémů, originálních, vlastních, ale ve spjatosti s oněmi již existujícími ve světě před jeho obrazem (a toto vytváření podle autora poskytuje stejnou smyslovou radost jako třeba krajinomalba).

 

Přítomné autorské knihy, soubory grafik, jež Tarasin nazývá skicáři, přinášejí různorodý průřez jeho tématy. Co je však všem námětům vlastní je Tarasinův úhel pohledu rozhodující pro pochopení jeho vizuálního jazyka.

Stanoviště pozorovatele – počátek všeho vidění, je i předmětem Tarasinových teoretických úvah a klíčem k obrazu vědomě se vymykajícímu evropské tradici. Ta se totiž odvíjí v zajetí horizontu. Renesanční vynález perspektivy, nahlížení světa od horizontu k horizontu, je též vynálezem antropocentrickým. Avšak představa člověka coby pána dění v jeho středu se průběhem dějin stává neudržitelnou i frustrující: začali jsme si uvědomovat, že se nemůžeme dotknout světa v perspektivě se zmenšujícího a konečně i mizícího – ať se za ním poženeme jakkoli daleko, vždy nám bude unikat.

 

To si Tarasin uvědomil, nesnaží se proto zachytit všechna konkréta světa, svět ve výčtu (název jednoho z jeho děl, Spočítané předměty, je ironický), nýbrž svět jako systém. Ovšemže ani systém světa není zachytitelný jako celek. Stejně jako pohled v moduperspektivy je jen výsečí skutečnosti, je určitou výsečí i pohled systémový. Vybírá ze skutečnosti skupinu prvků zajímavých a důležitých pro daný účel, prvků, mezi nimiž je vztah vzájemného působení. Tento princip je však obecný, Tarasinovy výseče tedy nezachycují kousek světa, konkrétní a nepodobný ničemu dalšímu, nýbrž vzorek systému jako takového.

Často se jedná o zobrazení struktury, jak tento pojem chápeme v běžném smyslu – léta dřeva, oka drátěného plotu, zdůrazněný rastr grafického tisku, shluk znaků a novoznaků, notový záznam, ptáci pravidelně rozesazení na drátech… jindy je to letící hejno ptáků nebo domek z karet, které se mohou ve vteřině rozpadnout – struktura není pokaždé stejného typu („univerzální systém nelze vytvořit“) a není trvalá, natož neměnná – je však všudypřítomná; nezastupuje celý systém světa, nýbrž poukazuje na systém jako na princip vidění. Jiným důležitým rysem systémového nazírání je uvědomění zoomu: každý prvek systému je sám systémem složeným z dalších prvků – na což nás upomínají Tarasinovy fragmenty písmen a předmětů, jež jinde spojuje v novoznaky a novopředměty složené z poměrně známých prvků – jenže jinak.

 

K odhalování dosud nezřejmých vztahů mezi objekty používá Tarasin i opačný postup překrývání systémů – rytmus svazků v knihovně interaguje s rytmem grafického rastru, rytmus čar vymezuje místnost, jež je zase překryta rytmem novoznaků, sestava cínových vojáčků mění rysy lidské tváře. „Svět kolem nás sestává z množství struktur, které se překrývají, vzájemně pronikají, vzájemně si odporují i jedna na druhé závisí,“ konstatuje Tarasin, „jsme šťastni, když objevíme a rozpoznáme fragment systému a nešťastni, když se rozpadne nebo zmizí“ – touha po uchopení systému světa je vlastní lidské mysli, touží si přivlastnit viděné, od dob renesance se však změnily naše metody, nevystačíme si s prostým zachycením (ať už tvarů či dojmů), neboť se změnilo naše poznání – tak jako se změnilo naše vidění.

Lucie Rohanová