Co je u nás nového




2019/11
06

Marek Vavřinec: Umění ve věku originality

Nápad rodí nápadné, umělec vyprostí ryzí. Trpělivým odstraňováním všech
svých nápadů. Jen tak získá své oprávnění a jeho dílo záři.
Ladislav Benyovszky


Ničeho se tak nehrozím jako nápadu.
Jaroslav J. Alt


Zase měl někdo nápad…
Jiří Hůla

Galerie jsou plné nápadů. Podobně i knihy a partitury, ve výtvarném umění je to však
nejvíc vidět, už proto, že opouští svá obvyklá teritoria a vyhřezá například do ulic. Místo
estetického působení, k němuž je třeba umění, jsme vystaveni působení hmotných
rozpracování nápadů, jakými bychom se za dřívějších okolností pobavili v hospodě.
Je to logické. V umění, jako ve všem, působí princip postupné diferenciace – princip
života. Pro člověka se začíná uplatňovat tehdy, když dia-bolos, rozdvojovatel, zapříčiní, že si
Adam a Eva všimnou rozdílu. Rozdíly se dále zmnožují – mezi pastevci a rolníky, zemědělci
a řemeslníky, řemeslníky a umělci…, mezi soudcem a králem, králem a poddanými,
poddanými mezi sebou…, mezi uměním duchovním a světským, mezi vysokými a nízkými
žánry, mezi uměním zobrazivým a nezobrazivým, mezi klasickými výtvarnými disciplínami a
konceptuální tvorbou… Stále vzniká něco nového.
Podívejme se blíže na poslední příklad, nejen proto, že je z oblasti výtvarného umění.
Konceptuální dílo, které nemusí být realizováno (osobně umělcem, nebo dokonce vůbec),
avšak musí být slovně zformulováno, se přibližuje literatuře. Čím více disciplín, čím jemnější
diferencovanost, tím menší je ve skutečnosti míra rozhraničenosti. Vzniká intermedialita,
cossover, nezúčastněně to lze nazvat chaosem.
Děje se tak odevždy. Cesta nahoru-dolů, jedna a táž (Hérakleitos, B 60). Póly
diference směřují ke svému opaku. Když mizí diferencovanost, jednotlivosti se slučují
v jednotu (cesta nahoru), nic „nového“, dosud nebývalého, ovšem nevzniká. Naopak cesta
dolů, diferenciace jednoty k mnohosti je provázena vznikem nových věcí.
To, co je známo jako rozvoj, lze tedy popsat i jako rozklad. Nedá se s tím nic dělat,
zvrátit civilizační vývoj, který jen odráží běh vesmíru, nedokáže jednotlivec ani sebevětší
skupina. Jednotlivec však může ukročit stranou – rozhodnout se žít a tvořit v kontextu hodnot
již hotových, nenových. V tom okamžiku, i když to vůbec nezamýšlel, však vykračuje proti
proudu.
Stát se umělcem v průběhu dějin pravidelně obnášelo stát se vyděděncem, v lepším
případě mnichem, v každém případě zříct se pohodlí, postavení, uznání – s různými výkyvy
(umělec je vždy ve službě elit, jeho postavení je pohodlnější, slouží-li jeho umění
reprezentaci elit; vzácně reprezentace a duchovní kultivace, kterou mohou ve formě
nelidového umění pěstovat pouze elity, spadají vjedno).
Umělec v postavení řemeslníka (oči a ruce) má umírněné pohodlí a klid. Časem se
začne dožadovat společenského uznání svého ducha, jaké mají tvůrci v nehmotné sféře a
myslitelé, nicméně spokojí se k tomu s nějakou tou skývou. Dalším časem však žádá
odpovídající tržní ohodnocení a sociální jistoty. Proč by měl strádat ve srovnání s jinými
pracujícími, vždyť umění je práce jako každá jiná. Tomu, kdo to neví, to vysvětlí umělecké školství.

Umělec získává odměnou za svého nevšedního ducha adekvátní honorář (paradoxně
v době, kdy deklarativně resignuje na umění – oči a ruce).
Komu to nevyhovuje (například proto, že si chce podržet umění, tj. reagovat na
omezení), skončí v blázinci, v lepším případě jako stavební dělník, nechte si od Marka
Vavřince vyprávět. Obvyklou bídnou mzdu umělce už nedostane vůbec, protože za prostředky
určené k reprezentaci dnes elity nakupují větve ve svetru, sady cihel, konzervy exkrementů a
jiné věci, které tu ještě nebyly. Žijeme ve věku, kdy už tu totiž bylo téměř vše, a má-li
vzniknout něco nového, je třeba mít nápad.
Ještě před koncem této civilizace máte v Poličce příležitost shlédnout umění.


Lucie Rohanová