04.11.
2013

Margita Titlová-Ylovsky: Autorské knihy

 

„Zajímá mě myšlenka, jak leží na zemi,“ MT-Y.

 

Konceptuální východiska a pudová expresivita (žijící spolu v nerozlučné – plodné a bouřlivé – symbióze) jsou dva protichůdné zdroje výtvarné tvorby Margity Titlové-Ylovsky. Její počátky jsou spjaty s konceptuálními postupy tělových akcí v přírodě, s průzkumy základních jevů jako pohyb těla, jeho stín či zrcadlový odraz, doprovázených vždy otázkou, jaký má takováto věc význam, co z ní lze vyvodit, jaký bude vizuální výraz toho kterého jevu. Osobní zkušenost, často ve formě intenzivního tělesného doteku, je pro ni základním způsobem uchopení skutečnosti. Tak jako pro barokního člověka mělo zásadní důležitost „poznávat Boha skrze tento svět“ (Zdeněk Kalista), je pro postmoderního podstatné poznání „tohoto světa prostřednictvím sebe sama“ (Marie Klimešová).

Polovina 80. let je kromě rozvíjení konceptuálních přístupů spjata i s jazykem exprese, expresivní malba umožnila Margitě Titlové-Ylovsky únik z normalizační šedi, přinášela pocit dobrodružství, souzněla s jejím tázáním: Co to vlastně výtvarný projev je? Zkoumání vlastní identity pro ni představuje cestu k výtvarnému uchopení skutečnosti (např. dotýkání se svého stínu, jeho rozrušování, přímé zásahy rukou do kresby apod.), a promítlo se i do volby velkých formátů, jimž je věrná od raných kreseb na rozměrné papírové role až do současnosti.

Autorské knihy se z této linie vymykají jen zdánlivě. Nejsou to totiž soubory prostě řazených drobných obrazů, ale organizovaný prostor, ve kterém jednotlivé listy (vizuální formy či úvahy) na sebe vzájemně působí, interagují, vytvářejí myšlenkový celek podobně jako klasické knihy - literární díla.  
Nejnovější Bio/Muerte souvisí s čerstvou sérií stejnojmenných obrazů vystavených v září 2013 v Knihovně Václava Havla. Stejně využívá protikladnosti dvou pláten - bíle našepsovaného s neonově barevnými abstrakcemi evokujícími živou přírodu, a přirozeně hnědého, pomalovaného střídmě černou barvou.

Monochromní Embrya – „pohybující se na hranici emoce a tušení“ – reflektují autorčino klíčové téma - ženství. V parafrázi na Nezvalův výrok o Toyen „usilující restituovat pocit v objekt“ jsou snahou přetvořit cítění v obraz.

Krajiny na hranici stínu nezachycují dojmy z konkrétních míst ani inspiraci jimi, spíše to jsou „metaznaky“ (Jiří Valoch) umocněné prolínáním kreseb na průsvitných papírech. Zkoumáním krajiny jako archetypu, symbolického vzorce patřícího ke kolektivnímu nevědomí,  se řadí do dalšího významného proudu autorčiny práce.

LuRo