Co je u nás nového




2019/12
02

Vladimír Doležal říjen 1992

… Byl jsem stromem. Věděl jsem s jistotu o svém každoročním zmrtvýchvstání a snášel
jsem bez odmluv nemilosrdné obnažování na průsvitném prostěradle nebe, z něhož kanula
předem bledá krev. …
Jan Vladislav: Sen (Sny a malé básně v próze)

Možná se tam ocitla náhodou. Ale moc byste za to nedali. Mrtvá krysa uprostřed
knihy. Past jí zlomila páteř přesně v ohybu stránky.
Je to kniha na pomezí – promyšlenou experimentální vazbou a obloukovitým horním
okrajem se blíží Doležalovým cíleně vytvářeným autorským knihám, obsahem částečně
připomíná jeho nesčetné deníky/skicáky, které dávají nahlédnout do postupu jeho „myšlení
obrazem“. Krysa knihu rozděluje na dvě části. V první polovině sledujeme opakované
zkoumání motivu zvláštního keře/stromu v konfrontaci s barevnými geometrickými tvary.
V druhé polovině jako by autor o knihu ztratil zájem, až na několik propracovanějších
abstrakcí a studií klečící postavy ji naplňují zběžné náčrtky prostorových instalací, jimiž se
v době vzniku knížky zabýval.
Stromy a keře jsou častým a významným prvkem autorových obrazů. Samostatně nebo
doprovázen ženskou postavou připomínají symbolické kontexty, jichž si byl restaurátor a
znalec klasické malby Doležal jistě vědom.
Strom je paralelou lidského života. Podobně jako člověk vyrůstá z nepatrného semene,
stojí vzpřímeně zakořeněn v zemi, pne se k nebesům a vzbuzuje dojem, jako by jej oživovala
jedinečná duše. Není náhodou, že v četných metamorfózách antické mytologie se lidé
proměňují právě ve stromy; též sebevrazi v Dantově Pekle trpí v sedmém kruhu v podobě
stromů. Zobrazení stromu je v různých kulturách vždy důležitým výjevem souvisejícím
v různých obměnách se životem a smrtí.
Různé kontexty zdůrazňují různé aspekty napětí mezi těmito dvěma póly. Kosmický
strom severských bájí Yggdrasil sahá jedním ze svých kořenů do říše mrtvých, zavlažován je
ze studně moudrosti a v jeho koruně sedí orel a jestřáb, kteří jsou prodloužením Ódinova
zraku. Yggdrasil je osou světa a stojí v rajské zahradě, podobně jako strom, z nějž Eva utrhla
jablko – „jablko sváru“, neboli poznání protikladů, poznání dobra a zla, neboli počátek
možnosti vědomého života i jistoty smrti.
Dřevo stromu je hýlé, hmota, předpoklad zrodu. Podle jednoho pojetí je to Hathor,
(nikoli Isis), stromová bohyně, jež dává život bohu slunce Horovi. Je však i sarkofágem –
„požíračem masa“: do stromu byl po smrti pojat bůh Osiris (aby se po svém vzkříšení stal
zdrojem plodnosti a růstu, jak je patrné i v souvisejících maloasijských mýtech o Attidovi a
Adonidovi). Staroegyptští mrtví při vstupu do zásvětí poklekali u palem napájejících se z vod
věčnosti, aby se z nich napili též. Datlovníková bohyně živila jejich duše, tak jako za živa
datlovník živil jejich těla. Z podsvětních vod se napájí také strom, u nějž stojí hinduistická a
buddhistická nadpřirozená bytost Jakši, jež proplétá své údy bujným větvovím stromu. Oba
představují touž životní energii, která je hnací silou rozkvětu a plození, ale také – patřičně
kultivovaná – probuzení vědomí a následného sebepřekročení.

Strom je zjevnou realizací běhu života, je však také nástrojem a dějištěm proměny
života ve vědomý a individuální. Někdy tomuto přerodu předchází smrt nějakého druhu; vždy
je spojen s utrpením a obětí. Buddha došel osvícení po devětačtyřicetidenním sezení pod
stromem, a pod stromem také zemřel. Na strom byl zavěšen Marsyás, v jehož smrti lze
spatřovat pokoření pýchy, či přerod pudového v rozumové. Přibíjení ke stromu či kůlu byla ve

starověku rozšířená forma popravy, z níž vzniklo ukřižování. Jeho souvislost se stromem
nebyla nikdy zapomenuta – ve středověku byl kříž hojně interpretován jako nový strom života
a ukřižovaný Kristus jako jeho ovoce.
Suchý strom může být symbolickým ztvárněním svaté Anny a jejího období
neplodnosti, jaké typicky předcházívá zázraku (v daném případě narození Panny Marie).
Neolistěné jsou i stromy a keře přítomné v Doležalově knize. Jejich větve připomínají
nejspíš ostnaté dráty a na rozdíl od starozákonního keře – zjevení Hospodina – nehoří. Pod
stromem s vodorovnými větvemi spočívá lebka. Zázrak zatím nenastává. Vizuální protiváhu
organickým tvarům černočervených větví tvoří na sebe naskládané čtverce – tvary evokující
vážnost a racionalitu, s níž však kontrastuje jejich veselá barevnost. Dohromady představují
záhadu. Stejně záhadné jsou čtverce černé, jakési blackboxy, od nichž se větve jednou jakoby
v hrůze odtahují, aby po nich na druhé straně bezmocně sahaly. Typický doležalovský
okrouhlý tvar omfalos – pupek světa, spojení mužského a ženského principu, se kutálí vpravo
ven ze stránky těsně předtím, než otočíme na kresbu krysy.
Krysa je vyvedená až hyperrealisticky, past jako by autor tužkou přímo obtáhl – dva
časté triky, jež si výsostný kreslíř Doležal může dovolit jako formální prostředky. Tento
zdánlivě chladný, nezúčastněný pohled kontrastuje s už navždy otevřenýma očima zvířete, jež
zrcadlí nesmírnou něhu. Vladimír Doležal má něco, co si v knize zobrazený pustý, mroucí
mikro/makrosvět patrně nezaslouží. Je to však jediný způsob, jenž umožňuje člověku
v takovém světě žít, aniž by se účastnil jeho dalšího pustošení, pohrdal jím, nebo jej
ironizoval.
Je to soucit.

Lucie Rohanová